Zbytečná renesance. Jak Ramones chytili druhý dech, ale nikoho už to nezajímalo

Jeden starý vtip říká, že když se vám od Ramones líbí jedna skladba, líbí se vám každá, protože všechny znějí stejně. Je to podobný bonmot, jaký provází kariéru AC/DC. A stejně jako v případě australských bouřliváků je částečně pravdivý. Musíte být skalní fanoušek Ramones, abyste při prvních tónech jejich dvanáctého alba Mondo Bizarro pocítili doslova závan čerstvého vzduchu. Druhý dech, který kapela v roce 1992 chytila.

Ramones na tom ke konci osmdesátých let nebyli nejlépe. Prodeje jejich desek klesaly, jejich poslední výtvor Halfway To Sanity (před pár dny slavilo 38. narozeniny) patří k tomu nejslabšímu v jejich katalogu a následný Brain Drain uchránily od podobné reputace jen dva skvělé hity Pet Sematary a Merry Christmas. Hudební svět se posunul, zatímco Ramones se neustále snažili o návrat k punkovým kořenům, přičemž s každým takovým pokusem se jim víc a víc vzdalovali. Kromě toho je postihla fluktuace členů – nejprve se zbavili bubeníka Richieho Ramonea. Na své staré místo se tak vrátil Marky Ramone, jemuž se podařilo zahnat alkoholové démony, kteří ho v roce 1983 o stoličku připravili. Následně však definitivně odešel i basák a klíčový skladatel Dee Dee Ramone. To už zatřáslo samotnou existencí kapely.

Ale byl tu pragmatický vedoucí Johnny Ramone. On jediný prohlásil, že kapela může fungovat dál. Stačí jen najít nového Dee Deeho. Kopii, klon. Tím se nakonec stal Christopher Joseph Ward, který přijal jméno C. J. Ramone. Byl přesně o sedmnáct let mladší než Johnny Ramone (oba měli shodou okolností narozeniny 8. října). Zpočátku to měl hodně těžké. Nejprve se musel přizpůsobit pekelné rychlosti skladeb Ramones. A když to zvládl, čelil zpočátku nenávistné reakci fanoušků, že se opovážil vetřít se na místo oblíbeného Dee Deeho. Přitom C. J. byl pro kapelu skutečným požehnáním, protože právě jeho mladický zápal pořádně postrčil i tři zkušené harcovníky.

Hned v první skladbě Ramones opět vytrčili politický dráp. Censorshit tvrdě účtuje s rodičovskou organizací Parents Music Resource Center, která v té době začala oblepovat alba různých hudebníků varováním před explicitními texty. Joey Ramone coby autor textu se s těmito „manželkami senátorů“ nijak nemazal, neschovával se za žádné metafory a rovnou prohlásil, že se jedná o kouřovou clonu nad neřešením skutečných problémů. Zbytek kapely k tomu dodal odpovídající hudbu. Ta možná zní standardně ramonsky, ale zároveň je z ní okamžitě patrný náboj, který předcházející desky těžce postrádaly. Zlepšil se i zvuk, nástroje znějí moderněji a také důrazněji.

Jak album postupuje dál, ukazuje se, že to není náhoda. Ramones hrají s novou energií a servírují jeden krátký a svižný song za druhým. V podobném duchu jako otvírák pokračuje The Job that Ate My Brain. Dává vzpomenout na starý hit It’s Not My Place, který kritizoval kariérní konformismus a zapadlost lidí v každodenní rutině.

Po mnoha letech se také rozšířily řady ramonských groupie, když k Judy, Jackie a Suzy přibyla ještě Heidi. Emocionálně nestálá hrdinka písně Heidi is a Headcase odkazovala ke skutečné ženě, s níž se hudebníci znali. A byť se song nestal tak známým jako výše jmenované, neubírá mu to na kvalitě řízné punk rockové pecky přesvědčivě dunící s každým taktem. S tématem „nepořádku mezi ušima“ pracuje i krátká Anxiety. Svou znepokojivou melodií a neustále opakovaným anxiety, anxiety dokáže lehce přivodit nepříjemnou psychickou nepohodu.

Pro Ramones bylo vždy typické, že část jejich energie poháněly pocity frustrace a zmaru. V mládí se většinou přetavily v zuřivé krátké písně. S postupujícími lety k nim přibyla i melancholie a stesk. Dosud nikde však nevytryskly tak jako v Poison Heart. Tato píseň je známější než samotné album a jako singl získala pro kapelu nejlepší umístění za mnoho let.

Jejím autorem byl Dee Dee Ramone a kapela se k ní dostala kuriózním způsobem – odkoupila práva na ni (společně s právy na Main Man a Strenght to Endure, které na desce také najdeme), aby Dee Deemu zaplatila kauci na propuštění z vězení. Píseň o outsiderovi, který se snaží přežít složité podmínky, do něhož se narodil, budí pro Ramones netypické emoce – je krásná. Není to ale žádný natupírovaný, strojově pěkný song. Má v sobě temné stíny odstrčení, nepochopení a touhy zemřít. Dojímá způsobem, který člověku není příjemný.

Snad na vyvážení se objevil i případ optimistický s všeříkajícím názvem It’s Gonna Be Alright. Joey ho věnoval všem fanouškům a předestírá pozitivní vizi roku 1992. Zmiňuje v ní i příchod nového kolegy. C. J se vedle baskytary představil i jako zpěvák na dvou skladbách – Strenght to Endure a Main Man. Jeho odlišný hlasový projev opět pomohl posunout kapelu k současnosti, jím zpívané skladby jsou k nerozeznání podobné od tehdejší punk rockové scény.

Velmi zajímavá byla vsuvka v podobě coveru Take It as It Comes z debutového alba Doors. Ramones, jak bylo jejich zvykem, k písni přistoupili po svém a upravili ji téměř k nerozeznání od vlastní tvorby. Byla to předzvěst alba coververzí Acid Eaters, které vznikne o rok později, kde se Ramones podobně důstojně popasují s dalšími klasikami rockové hudby.

Na samotný závěr pak kapela přisviští efektivně jednoduchou Touring, ódou pro život kapely na cestách. Je to dobrá skladba, byť za spoustu svých předností vděčí písním Rockaway Beach a Rock’n’Roll High School, které nestydatě kopíruje. Může to vypadat, že stárnoucí kapela vykrádá vlastní tvorbu, protože studna inspirace už dávno vyschla, ve skutečnosti však Touring pochází už z roku 1981, kdy vzniklo její demo. Vrátila se o jedenáct let později jako poslední, už ryze symbolická snaha, Ramones vrátit se ke kořenům.

Je vlastně nespravedlivé, že toto album navzdory svým kvalitám a také dobrým recenzím v hitparádě naprosto propadlo. V žebříčku Billboardu se propadlo na ostudné 190. místo a horší pozici nikdy žádné jiné album Ramones nemělo. Ukázalo se bolestně, že o znovuzrozené Ramones už není zájem nikde než mezi jejich skalními fanoušky. Jak už to tak bývá, tratili na tom především ti, kteří desku nepoznali. Je to po mnoha stránkách povedené mnohovrstevnaté album s širším žánrovým záběrem. Najdou se na něm i slabší kousky, ale rozhodně jich je výrazně méně než na předchozích elpíčkách a kromě toho jsou jasně zastíněny písněmi povedenými. A těch se tady sešla pěkná řádka.

Mimo uvedených zdrojů čerpal článek z dokumentu Ramones: End Of The Century

Z jiného soudku: dnes prý slaví svátek Lola. L-O-L-A, Lola…