Článek
Za nejvýznamnější základnu první generace punku je obvykle pokládáno Spojené království. Zásadním způsobem tehdy zkombinovalo problémy britské mládeže s novým hudebním vkusem a natrvalo změnily tvář rockové hudby. Ale ještě před Rock Against Racism, ještě před Never Mind The Bollocks a ještě před New Rose tu byli Ramones, americká múza Clash, Sex Pistols, Damned a spousty dalších.
Ramones jsou pochopitelně v punkovém světě silnou veličinou. Jejich písně tvoří prakticky kánon této subkultury, každý je někdy slyšel, mnoho punkerů je miluje a spousta kapel dodnes napodobuje zběsilé tempo a zpěvné melodie tohoto newyorského kvarteta. A jejich první dlouhohrající deska z roku 1976 patří k jejich nejobdivovanějším.
Jedním z jejích největších trumfů je to, že byla první. První od Ramones i první svého druhu. V polovině sedmdesátých let ovládali hudební hitparády dílem velikáni typu Rolling Stones, The Who nebo Led Zeppelin a dílem populární glamrockové soubory jako T. Rex, Slade nebo Sweet. V newyorských klubech sice úspěšně vystupovali New York Dolls, jejich hudba byla ale spíš než punk zdivočelý rozježený americký glam rock.
Nikdy jsem neslyšel nic jako tahle deska. Od té doby jsem si přál v té kapele hrát
Ramones představovali skutečně něco nového. Oblečení v motorkářských kožených bundách a roztrhaných džínsech vzbuzovali pozornost a strach. Přišli na pódium, s hlasitým odpočítáváním začali hrát jednu pekelně rychlou skladbu za druhou. Nedělali žádné přestávky. Někdy se přímo na pódiu začali hádat o tom, jakou píseň budou hrát dál. Když někomu dělali předkapelu, místo toho, aby publikum rozparádili, ho jen zmátli.
Bez ohledu na to, zda byli díky tomu sympatičtí, nebo ne, faktem zůstává, že na jejich hudbě nebylo nic vyumělkovaného. Bylo to upřímné a až na dřeň autentické. Začalo to už obalem desky. Je černobílý a úplně jednoduchý – kapela stojí ve své typické „uniformě“ před cihlovou zdí. Prosté. Výjev byl od té doby nesčetněkrát napodobován a dal vzniknout klišé fotografií punkových kapel v zanedbaných prostorách.
Album pak startuje rovnou s nejslavnějším hitem Ramones za celou jejich více než dvacetiletou kariéru. Těžko říct, zda je Blitzkrieg Bop jejich nejlepším výtvorem, nic to však nemění na tom, že se stal kultovním a jeho skandování „hey, ho, let’s go“ se proměnilo v poznávací znamení kapely. Svým způsobem je to také prototyp ramonského songu – krátký, sotva dvouminutový nářez složený z několika málo akordů s poťouchlým textem – vykresluje mládež jdoucí na koncert jako vojáky pochodující do bitvy, místo chřestění zbraní však zběsile tančí.
Ani dál to nejsou žádné rafinované metafory, ale napřímo podávané problémy – Beat on the Brat vyjadřuje frustraci frontmana Joeyho nad nevychovanými dětmi v parcích Forrest Hills, v Now I Wanna Sniff Some Glue touží po čichání lepidla, I Don't Wanna Walk Around With You je… o tom, o čem je název. Kapela však tvrdila, že se jedná o love song.
Všechny písně jsou si instrumentálně velmi podobné – řádí v nich kytara, bicí a baskytara a jen do coveru Let’s Dance se vloudily varhany. Tento jediný převzatý song v celém tracklistu demonstruje další typickou vlastnost Ramones – zahrát cover tak, že zní k nerozeznání od autorské tvorby. Produkce není nijak komplexní ani složitá, vrcholem je, že závěrečné dvě skladby přecházejí díky kytarové vazbě plynule jedna v druhou. Jediná Chainsaw začíná hororovým zvukem evokujícím řezající pilu, jinak zní po celou dobu jen hudba. Funguje to dokonale. I navzdory tomu, že tempo na desce je pomalejší než na koncertech. Bylo totiž třeba se alespoň přiblížit standardní délce dlouhohrajících elpíček – čtyřiceti minutám. S necelou půlhodinou to ve výsledku nevypadá slavně, mohlo to být však i o pět minut míň.
Co je to za text? Co je to za melodii? Co je to za šílenou harmonii?
V textech se ukazují dvě silné charakteristiky Ramones – smysl pro černý humor a záliba v hororech. Fungují odděleně – ať již zmíněný Chainsaw nebo I Don't Wanna Go Down to the Basement, nejlepší však je, když se spojí dohromady. Pak vznikne třeba Judy is a Punk, punková parodie na dětský popěvek a absurdní příběh o dvou kamarádkách, které nejprve jedou na bruslařskou show, aby se následně přidaly k militantní organizaci Symbionese Liberation Army.
Nebo 53rd&3rd, která je dodnes opředena tajemstvím. Roh těchto dvou zmíněných ulic na newyorském Manhattanu byl místem, kde se postávali prostituti. Kolují fámy, že příběh vychází z osobních zkušeností basáka Dee Deeho, který se tam údajně také nabízel, aby sehnal peníze na drogy. Sám o tom nikdy nechtěl mluvit a jen neurčitě uvedl, že si nikdo nenechal vysvětlit rozdíl mezi realitou a fantazií tohoto příběhu.
Sound Ramones by samozřejmě nebyl kompletní bez osobitého zpěvu Joeyho Ramonea. Dvoumetrový čahoun sice nebyl ideálem zpěváka ani v samotné kapele (respektive pro kytaristu Johnnyho), na pódiu však vypadal dobře a ze své zvláštnosti dokázal přednost, protože dodnes zůstává nezaměnitelný jak vizuálně, tak hlasově.
Kombinace všech těchto faktorů činí z debutového alba Ramones i po těch letech velice zajímavý a svěží posluchačský zážitek. Ramones měli, i díky tomu, že už v době nahrávání už téměř dva roky koncertovali, vyjasněný koncept, vypilované písně i svou typickou filozofii. Není to žádné tvůrčí tápání, ale hotový produkt, připravený zaujmout stále nové a nové posluchače.
Zdrojem informací byl dokument End of the Century
