Článek
Pokud se rozhodnete seznámit se s tvorbou Roryho Gallaghera, jednou z prvních, ne-li vůbec první skladbou bude Shin Kicker. Nadupané (doslova) rokenrolové číslo pochází z jeho sedmého studiového alba Photo-Finish. Už to je samo o sobě dostatečným doporučením pro celou desku. Přesto se u ní zastavme podrobněji, v jubilejním stém článku, který jsem tady na Médiu publikoval.
Příběh většiny elpíček začíná už s jejich předchůdci. V případě Photo-Finishe to byla deska Calling Card z roku 1976. Ta je dodnes ceněna jako Gallagherovo žánrově nejpestřejší album s nejlepším zvukem, o nějž se staral Roger Glover. Sám Rory si ale s basákem Deep Purple na producentské stoličce neporozuměl. Snad proto, že byl zvyklý dělat si všechno po svém a chtěl mít nad celým nahráváním kreativní kontrolu.
Byl to zároveň čas velkých změn. Z Velké Británie se do světa začala šířit punková revoluce. Padaly jí za oběť všechny staré rockové modly, jejichž okázale prezentované hráčské a vokální schopnosti náhle nebyly v kurzu. Najednou frčely přímé a jednoduché songy, nejlépe s nádechem společenské kritiky. Rory Gallagher na rozdíl od mnoha jiných kytarových mágů punkem neopovrhoval, ale líbila se mu jeho syrovost a energie.
Deska s veselou a smutnou tváří
K úspěšnému pokračování své kariéry potřeboval také nový hit. Protože jakkoli obsahovala Calling Card povedené songy typu Moonchild nebo Do You Read Me, ty si nesmrtelnost nezískaly. Poslední pořádný zářez se jmenoval Million Miles Away a pocházel už z roku 1973.
Gallagher všechny tyto nástrahy s bravurou překonal a vystřihl skutečné skvělé album, kde stvořil žádané superhity hned dva. Vedle již zmíněné Shin Kicker se jí stala skvostná Shadow Play. Gallagher ji napsal během nemoci. V době, kdy se cítil mizerně, se mu podařilo mistrně zachytit slabost, pochybnosti a obavy, které prožíval. Obklopený zrádnou hrou stínů si není jistý, co je pravda a co iluze. „Nedokážu tomu utéct,“ zní poslední zlověstná věta, než ji vystřídá nádherné kytarové sólo.
Obě zmíněné skladby shodou okolností zahajují svou stranu desky a zároveň dokonale představují dvě Roryho tváře. Shin Kicker je ta rocková, sálá z ní radost z tvrdé a svižné hudby a nutí vás usmívat se a podupávat do rytmu. Shadow Play naopak představuje tu bluesovou a odhaluje jeho vnitřní smutek, jenž ho nakonec zahubil. Píseň také zachytila ducha doby, protože její ústřední melodii tvoří jednoduchý tříakordový riff a v tomto ohledu má blízko k již zmiňovanému punku. Kombinace textu a hodny jí zajistila velkou přízeň mezi mladými posluchači a čas její kvality jen potvrdil.
Zatím to vypadá, že Photo-Finish je album jen dvou silných hitů, ale není tomu tak. Zbylých sedm skladeb jim totiž zdatně sekunduje. Jejich společným znakem oproti dřívějšku je přitvrzení hudby. Třeba riff Brite, Force and Ignorance by bez problémů zapadl na desku Deep Purple. Hned poté ale se ale těžkotonážní song přetaví v gallagherovskou klasiku – v jeho charakteristický zpěv a kytaru, která sice zní tvrdě, ale zároveň jasně a zřetelně rezonuje každá struna.
Do podobně laděné Cloak & Dagger se pak přidá i foukací harmonika, další typická ingredience. Její role je ale spíše podpůrná, Gallagher s ní většinou jen dobarvoval svá sóla. Třetím do party pomalých valivých čísel, The Mississippi Sheiks znovu přináší Gallagherovo přizvukování kytaře, typické pro jeho koncerty. Spojení drsnějšího zvuku a všech výše zmíněných atributů způsobuje, že album zní jako důvěrně známé, ale přitom něčím nové. Citlivé vybalancování těchto dvou dojmů je jedním z jeho klíčových momentů.
„Film jsem nikdy neviděl.“
Kdo dává přednost rychlejším věcem, užije si svižně pádící Cruise On Out s veselým ústředním lickem. Její chytlavé ztřeštěné tempo ji přímo předurčovalo pro živá provedení, na pódiích se ale tato píseň udržela jen krátce, prakticky pouze během doprovodného turné k desce. Přirozenou dvojici k ní tvoří The Last Of The Independents, jediný rozdíl je úvodní riff v punkovém duchu. Zajímavý byl příběh písně. Kolovaly zvěsti, že skladba má autobiografické rysy, samotný Gallagher ale řekl, že ho inspiroval film Charley Varrick, respektive jeho podtitul The Last Of The Independents. Sám Rory tento film o bankovních lupičích neviděl, ale líbil se mu jeho název. Jako velký fanoušek filmů noir, detektivek a špionážních románů používal motiv vandráků, zločinců a lidí z okraje společnosti poměrně často.
Tulácký motiv pronikl i do písně Overnight Bag spadající k baladickým songům typu Shadow Play. V tomto ohledu se více daří závěrečné (a názvem trochu klamavá) Fuel To The Fire. Opět ji zahajuje punkově znějící kytara, samotná píseň má ale melancholickou poetiku, jaké by většina punkerů nebyla schopná.
Album se celkově protáhlo na skoro tři čtvrtě hodiny, takže už nezbylo místo na poslední dvě písně nahrané ve stejném období. Obě se dostaly až na vydání na kompaktních discích. Dnes se běžně berou jako součást desky a vyplatí se jim věnovat pozornost. Jak rockové Early Warning, tak akustické Juke Box Annie.
Závěrem se vraťme ještě k úvodní Shin Kicker. Verze z alba je totiž příliš pomalá. Písni mnohem víc svědčila koncertní pódia, ať už ve verzi zaznamenané pro album Stage Struck nebo v brutálním provedení na Montreux Jazz Festival 1979.
Návrat nezdárného syna
Album i následující turné bylo velmi úspěšné a není divu. Rory Gallagher prokázal, že i po mnoha letech na scéně dokáže vystřihnout skvělé nové písně a inovovat svůj přístup. A také se poučit. Protože původně to s albem tak dobře zdaleka nevypadalo. Gallagher se svou čtyřčlennou skupinou natáčel původně v San Francisku. Album už bylo hotové, ale Rory nebyl spokojen s jeho zvukem. Na poslední chvíli se ho proto zbavil.
Bylo to velmi odvážné rozhodnutí, nezůstalo však jen u toho. Gallagher zásadně obměnil i svou sestavu – vyhodil klávesistu Loua Martina a bubeníka Roda de’Atha. Klávesy vyškrtl úplně a k bicím posadil Teda McKennu. A ačkoliv se ještě zotavoval ze zranění prstu na ruce, který si přivřel do dveří taxíku, odjel do Německa natočit album znovu. V krátké době se mu to podařilo a výsledkem byl právě Photo-Finish.
Původní nahrávka zůstala zapomenuta, ne však zničena. V roce 2011 se ji Roryho bratr Donal rozhodl odhalit světu. Dostala název Notes from San Francisco a dává tak posluchačům možnost poznat, že Rory měl tehdy pravdu. Album má podivný dutý zvuk a všech pět písní, které se později objevili na Photo-Finishi tam zní hůř. Aby Donal ospravedlnil vydání nekvalitní nahrávky, doplnil druhý disk záznamem z živého vystoupení z roku 1979. S tím nemohl udělat chybu.
Vyjma proklikávacích zdrojů pocházejí informace z webových stránek Roryho Gallaghera.
