John Paul Jones – Tichý muž Led Zeppelin se nepředváděl. Status legendy si odpracoval

„Ctím odkaz všech slavných baskytaristů. Třeba toho z Led Zeppelin. Ani Page, ani Planta, ani Bonhama,“ prohlásil Homer Simpson v jednom dílu Simpsonových (Kapela otců). Trochu kruté, ale poměrně přesné zhodnocení osobnosti Johna Paula Jonese, který sice hrál v nejslavnější rockové kapele své doby, ale jeho kolegové ho co do rozpoznatelnosti a výraznosti image zastínili. Stačí se podívat na jakýkoliv koncert Led Zeppelin v sedmdesátých letech. Dominuje „zlatý bůh“ Robert Plant, vedle něj uhrančivý Jimmy Page se svými kytarovými i jinými kouzly a přeslechnout nelze hromové bubnování Johna Bonhama.

Jediný John Paul Jones stojí téměř utopený ve stínu a poctivě hraje na baskytaru nebo klávesy složité aranže, jež leckdy sám vymyslel. Nepotřeboval se předvádět, jeho hudba mluvila výmluvněji. Tichý muž v pozadí oslavil na začátku ledna své osmdesáté narozeniny.

Status hudební ikony nezískal zadarmo, dovedla ho k ní spousta tvrdé muzikantské práce. Podobně jako Jimmy Page začal svou kariéru jako studiový hudebník. Měl k tomu všechny předpoklady. Jeho otec Joe Baldwin byl pianista a aranžér, který svou kariéru spojil s big bandem Ambrose and his Orchestra. V hudebním byznysu pracovala i jeho matka. Takže když se jim 3. ledna 1946 narodil syn John, vedli ho také k hudbě. Od otce se naučil hrát na piano a rodina pak jezdila po celé Anglii s vaudevillem. Později se mu dostalo i formálního hudebního vzdělání na londýnské Christ’s College. Stal se sbormistrem v kostele a ve čtrnácti letech vzal poprvé do ruky baskytaru.

Začal hrát v prvních kapelách, skutečný respekt si ale získal jako studiový hudebník. Hned jeho první spolupráce v roce 1966 byla významná – pomohl britskému zpěváku Donovanovi natočit jeho hitový singl Sunshine Superman. „Jeho původní aranžér, kterého si objednal, vůbec nic neuměl,“ vzpomínal později. Shodou okolností se v té době potkal i s Jimmym Pagem, ten naopak s kariérou nájemného hudebníka pomalu končil a směřoval na pódia s Yardbirds.

Baldwin si v té době zvolil i umělecké jméno John Paul Jones. Navrhl mu ho manažer Rolling Stones Andrew Loog Oldham podle stejnojmenného filmu z roku 1959. Se samotnými Stouny Jones také spolupracoval, zaranžoval jim smyčce do písně She’s A Rainbow, ale nadšený ze spolupráce nebyl: „Musel jsem hodiny čekat, než vůbec přišli do studia. Chovali se neprofesionálně a připadali mi nudní.“ Postupně spolupracoval s dalšími známými jmény své doby – Tomem Jonesem, Petulou Clark nebo Engelbertem Humperdinckem.

Práce studiového hudebníka byla dobře placená, což Jones potřeboval, protože se podobně jako John Bonham oženil už v mladém věku – v roce 1967 si vzal svou lásku Maureen. Za materiální zajištění ale platil vlastními uměleckými ambicemi. Hudební nádeničina ho omrzela a chtěl s ní skončit. Bál se ale, že svou šanci na vlastní kariéru už propásl. O opaku ho přesvědčila právě jeho žena, když mu ukázala inzerát Jimmyho Page, shánějícího hudebníky do nové kapely. Jones si Page dobře pamatoval, věděl, že jsou myšlenkově na stejné vlně, a proto kytaristu vyhledal. Pageovi se líbily Jonesovy nápady, a proto se spoluprací souhlasil. Když našli dva zbývající členy, úspěch jménem Led Zeppelin se brzy dostavil.

Už od prvního alba se Jones definoval nejen jako baskytarista, ale také jako pianista, popřípadě varhaník. Uplatnil také svůj aranžérský talent, a právě z jeho hlavy pochází například slavný „nesoulad rytmů“ ve skladbě Black Dog, kdy bicí hrají klasický čtyřčtvrťový rytmus, zatímco kytara a baskytara riffují v rytmu pětičtvrťovém. Ačkoliv sám Jones vždy tvrdí, že je na svou práci v Led Zeppelin hrdý, mnoho fanoušků by asi překvapily jeho chabé znalosti vlastního repertoáru. Robert Plant to později s mírnou frustrací v hlase komentoval tak, že Jones nezná názvy, ani texty písní Led Zeppelin, ale orientuje se podle tóniny nebo úvodních akordů.

Symbolem Jonesovy osobnosti se do jisté míry stal i jeho symbol na čtvrtém bezejmenném albu Led Zeppelin. Kružnicí obepnutá triquetra měla údajně symbolizovat schopnou a sebevědomou osobu (už proto, že znak není vůbec lehké nakreslit). Bohužel vypovídala i o něčem jiném – Jones a Bonham si své symboly vybrali z Knihy znaků Rudolfa Kocha a bylo jim řečeno, že to tak udělají všichni čtyři. Když pak Jones viděl znaky Page a Planta, které si navrhli sami, prohlásil naštvaně: „To je typický.“ Nebylo to poprvé ani naposledy, co vůdčí duo odstrčilo Johna na druhou kolej.

Jones se od ostatních lišil i svou image. Led Zeppelin se v sedmdesátých letech stali symbolem rockové zpupnosti a dekadence, proslulé svými večírky a skandály. Nikoliv však samotný Jones. Zatímco Pageovy choutky s bičíkem byly obecně známé, Plant své zážitky a touhy explicitně vpisoval do textů a Bonhamovými skandály by se dal vytapetovat Earl’s Court, výčet „Jonesyho“ výstřelků byl proti nim nicotný. Sám přitom popírá, že by žil čistším životem než jeho kolegové. Byl však diskrétnější a nikdy ho nikdo nenachytal v nějaké delikátní situaci.

Přesto se mu život rockové hvězdy neustále se trmácejících po nekonečných turné časem přejedl. Bylo to v říjnu 1973, kdy Jones po dlouhém váhání přišel za manažerem Peterem Grantem a oznámil mu, že chce skončit. Později vznikla legenda, podle níž hodlal dát před kariérou v Led Zeppelin přednost pozici sbormistra ve Winchesterské katedrále. Což Jones, jak sám připouští, sice řekl, ale myslel to spíše z legrace. Peter Grant, mající absolutní důvěru ve schopnosti svých svěřenců věděl, že Johnův odchod by Zeppeliny zásadně poznamenal. Zbytku skupiny proto namluvil, že Jones je nemocný a samotnému basákovi řekl, že mu v odchodu bránit nebude, ale ať si ho pořádně promyslí. Jones přemýšlel a o Vánocích téhož roku se vrátil. Bez dalších zaváhání pak ve skupině setrval až do konce a přečkal s ní všechna škobrtnutí a pády ve druhé polovině dekády.

Jeho velká chvíle přišla až v samém závěru. Při nahrávání osmého alba In Trough The Out Door se chopil dirigentské role. Dosavadní studiový lídr Page se v té době utápěl v drogové závislosti, jež ho obrala o většinu elánu a také nových nápadů. Na desce sice hraje, ale bez zjevného nadšení. Jeho místo tak zaplnil Jones se svými klávesami. Bohužel pro něj se výsledná deska dočkala tvrdé, až nezasloužené kritiky, Geoff Barton ji dokonce označil jako „dohořívající zápalku na dně popelníku“.

Jako všechny ostatní ho zdrtila zpráva o náhlé a zbytečné smrti Johna Bonhama. Jak sám říká, cítil tehdy dílem smutek a dílem zlost, protože „jsem věřil, že po všech problémech, co jsme měli, se věci konečně začaly ubírat lepším směrem.“ S Led Zeppelin byl konec a zbylí tři členové se vydali vlastními cestami. Jonesy na prvních pár let zmizel z veřejného života. Stáhl se do svého domu v Sussexu za manželkou a dcerami, což chtěl už při svém avizovaném odchodu v roce 1973.

Do práce se vrátil ve své staré pozici aranžéra a producenta. Podílel se na vzniku alb R.E.M. Heart nebo Briana Ena. Složil soundtrack k filmu Scream For Help. V roce 1990 produkoval album své nejstarší dcery Jacindy. Spolupráce ho bavila, přestože jeho ratolest velkou díru do světa neudělala. Sám nahrál vlastní desku až v roce 1999. Neměl přitom prakticky na co navazovat. Pouze v polovině šedesátých let nahrál vlastní instrumentální singl Baja, který skončil zapomenuty mezi rockovými kuriozitami. Obě jeho sólové desky z přelomu milénia – Thunderthief a především debutová Zooma – jsou však mistrovskými ukázkami jeho techniky a také nápadů. Přestože se jedná o instrumentální skladby, jsou obě elpíčka velmi živá, zábavná na poslech a zároveň znějí velmi moderně – lehce by mohli tvořit soundtrack nějakého filmového hitu tehdejší doby.

Dějiny jeho domovské kapely šly po jejím rozpadu tak trochu mimo něj. Když se bývalí kumpáni Plant a Page rozhodli vystoupit na monstrózní benefiční akci Live Aid a anoncovali to jako návrat Led Zeppelin, Jonesymu o tom neřekli. Dozvěděl se to náhodou a na místo konání v Los Angeles dorazil na poslední chvíli. Na neslavném vystoupení hrál pouze na klávesy a jeho jedinými štěstím bylo, že jej kamery prakticky nezabíraly.

Nebylo to bohužel naposledy, co jej bývalí spoluhráči takto odstrčili. V devadesátých letech dali dohromady umělecké duo Page & Plant a (mimo jiné) hráli i písně ze starých časů. Sám Plant na účet Jonesovy nepřítomnosti trapně vtipkoval „že na něj asi ztratili telefonní číslo.“ Johna to pochopitelně mrzelo a na náladě mu nepřidalo ani když dvojice své studiové album nazval No Quarter podle staré písně Led Zeppelin, jejímž autorem byl… Jones. Trojice však vzájemné animozity dokázala překousnout a v roce 2007 se pod zástavou Led Zeppelin (zatím) naposledy objevila na pódiu. Sám Jones několikrát řekl, že by se návratu kapely nebránil, protože má pocit, že jsme odešli od rozdělané práce…“

Zároveň je ale nutné zmínit, že Jones nepotřebuje žít ze staré slávy. Dodnes je umělecky aktivní a podílí se na dalších hudebních projektech. Většina z nich je sice krátkodobých, ale zato velmi rozmanitých – utvořil například rockovou superskupinu Them Crooked Vultures, hrál s finským skladatelem Magnusem Lindbergem v uskupení Tres Coyotes. Objevil se na pódiu s norskou avantgardní kapelou Supersilent, zazpíval si s Foo Fighters nebo si zahrál v opeře Anna Nicole. Téměř každým svým projektem dokládá, že jeho status hudební ikony je tvrdě odpracovaný a zasloužený.

Článek čerpal z knihy Příběh Led Zeppelin: Když po zemi kráčeli obři a bookazinu Led Zeppelin: Kompletní příběh.