Hlavní obsah
Umění a zábava

Joni Mitchell nemusíte mít rádi, aby se vám její hudba líbila

Foto: White House Photograph Office and Sharon Farmer | Wikimedia Commons (volné dílo)

Joni Mitchell se psem Billa Clintona během přijetí v Oválné pracovně Bílého domu

Její nádherný hlas, osobité texty a neobvyklé ladění nástroje dotvářely kolorit hudebního světa sedmdesátých let. Nic z toho však nemusíte vědět. Stačí si pustit jednu píseň a nechat se okouzlit.

Článek

Kanadská písničkářka Joni Mitchell se řadí k nejlepším umělcům druhé poloviny dvacátého století. I když u nás není tak známá jako třeba Bob Dylan, zejména v sedmdesátých letech patřila k obletovaným umělcům. Její písně působily křehce, ale dokázaly obstát i před ohromným davem rockových fanoušků na slavném Isle Of Wight 1970. Učarovaly i Robertu Plantovi a Jimmymu Pageovi. Inspirováni jejím vystoupením napsali skladbu Going To California. Na poměry této skupiny jde o velmi jemnou a uměřenou skladbu. I takový vliv měla tato folková umělkyně.

Není těžké poznat, co Zeppeliny tak okouzlilo. Jako první upoutá hlas, velmi příjemný, zpočátku možná nezvykle vysoko posazený, zpěvačka ho však používá velmi osobitě a sympaticky. Kytaristy zase upoutá neobvyklé ladění její kytary, kterých za svou kariéru vystřídala desítky. Kdo lépe rozumí anglicky, může si vychutnat i její osobité texty promyšlené podobně jako hudba a harmonie. Řeší běžné problémy, vztahy s blízkými, zabrousí ale i do politiky nebo ekologie. Ve známém hitu Big Yellow Taxi třeba zpívá o tom, jak „vydláždili ráj a udělali z něj parkoviště“, „vykáceli stromy a dali je do muzea stromů“. Alba, jejichž obaly si leckdy tvořila sama, působí velmi soudržně, písně skoro nenásilně přecházejí jedna v druhou. Hodí se výborně jako podkres v pozadí, do nějž se lze kdykoliv zaposlouchat, nechat se strhnout… a pak se zase vrátit.

Za sametovým hlasem se přitom skrývalo mnoho trpkých zkušeností. Život se s Joni nemazlil. Svůj sen být hudebnicí si musela prosadit vůči svým rodičům, matka jí nejprve nechtěla povolit ani hru na kytaru, takže začínala na ukulele. Jako dítě onemocněla obrnou, po které měla méně pohyblivou levou ruku. Ve dvaceti letech otěhotněla, její partner ji však opustil. Ve snaze zajistit nenarozenému dítěti domov se vdala za folkového zpěváka Chucka Mitchella, manželství ale po několika měsících zkrachovalo a Joni musela svou osmiměsíční dceru dát k adopci. Setkaly se až po dlouhých dvaatřiceti letech v roce 1997.

Všechny tyto životní zkoušky se propsaly do její tvorby. Charakteristický mezzosoprán pilovala dlouho, podle svých vlastních slov napodobovala v pěveckých počátcích styl písničkářky Joan Baez. Záhy si však začala hledat vlastní styl, prý kvůli tomu, že byla líná učit se správně zpívat. S postupujícími léty pochopitelně o část rozsahu přišla. Spekulovalo se, do jaké míry za to může její náruživé kouření (kouřila už od devíti let), ona sama však tvrdí, že se jednalo o přirozený proces a její zlozvyk ho nijak neovlivnil. A i když nemusí být její projev vždycky dokonalý, pokaždé je autentický, což je pro umělce jejího typu mnohem důležitější.

Stejně klíčové jako provedení byl i obsah. Na její texty lze pohlížet jako na plnohodnotné básně skvěle pracující se slovy, jejich rytmem a skladbou. S Joni žil nějaký čas David Crosby. Ač sám uznávaný autor prozradil později v rozhovoru, že si vedle ní připadal méněcenný. „Představte si, že napíšete vážně dobrou píseň a když přijde domů, tak ji zahrajete. A pak vám ona předvede tři mnohem lepší songy, které napsala minulou noc.“

Z desítek zajímavých textů stojí za zmínku Little Green z nejúspěšnějšího alba Blue. V něm Joni zpívá o dceři, jíž se musela vzdát. V roce 1970 ale ještě netušila, co obrat „dítě s dítětem v náručí“ znamená, protože celý příběh se na veřejnost dostal až na začátku devadesátých let.

Kvůli obrnou oslabené levé ruce musela uzpůsobit ladění kytary. Pouze dvě její písně jsou napsané v klasickém ladění, pro další pak využívá různá otevřená ladění v kombinaci s kapodastrem. Za celou kariéru údajně použila 51 různých ladění. Výsledkem je harmonie nástroje a hlasu, která se svou atypičností nepodobá běžné folkové písni.

Ve druhé polovině sedmdesátých let Joni Mitchell tento trend ještě posílila, když začala tíhnout k jazzu a otevřela se větším experimentům. Nové skladby byly delší a náročnější na poslech. V důsledku toho už se neprodávaly tak dobře jako dřívější tvorba, ve skutečnosti jsou ale úplně stejně ryzí a autentické. Komplexnější hudební doprovod Joni svědčil a ukazoval, že není jen mistryní skladeb s jedním či dvěma nástroji.

Na konci devadesátých let se z koncertních pódií začala stahovat a v průběhu let musela řešit spíše své zdravotní problémy. Velkým překvapením proto bylo, když se před dvěma lety objevila neohlášeně na Newport Folk Festivalu a od té doby si veřejně zahrála ještě několikrát.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:
David Crosby

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz