Horses od Patti Smith jsou dodnes svěžím hudebním zážitkem

Březen není jen měsícem knihy, ale také hudebních umělkyň. A ve světě rock’n’rollu je jen málo zajímavějších muzikantek než Patti Smith. Přitom její hudební dráha, dnes asi nejoceňovanější část její kariéry, vznikla spíš než cílevědomou cestou mimovolně přirozeným vývojem. Když se v roce 1967 jako dvacetiletá holka z New Jersey přestěhovala do New Yorku a začala žít na vlastní pěst jako umělkyně, přitahovaly ji spíše knihy. Po setkání se svou spřízněnou duší Robertem Mapplethorpem, který toužil být fotografem a výtvarným umělcem, tvořili několik let své umění, výtvarné i slovní, a doufali, že se s ním proslaví. Hudbu ani jeden z nich aktivně neprovozoval. Na ni přišla řada až v první polovině sedmdesátých let, kdy Patti oslovil jeden její známý. Měl rád její poezii a chtěl od ní slyšet i písničku.

Začala si s tou myšlenkou pohrávat, měla pochopitelně své hudební idoly, konkrétní obrysy vše ale dostalo až ve chvíli, kdy potkala kytaristu Lennyho Kaye. S ním dokázala vytvořit vlastní koncept kombinující rockovou hudbu s poezií. Byl založen na jednoduchých tříakordových sekvencích, na nichž se vrstvil text a další nástroje s nezbytnou dávkou improvizace. Díky tomu bývá Patti Smith někdy označována jako předchůdkyně nebo kmotra punku a byť k němu měla svým pojetím hudby blízko a postupně se s punkovou komunitou propojila, byla v tomto ohledu spíš vzorem než průkopníkem.

Ke dvojici se postupně přidávali další hudebníci – klávesista Richard Sohl, baskytarista/další kytarista a československý emigrant Ivan Král a nakonec bubeník Jay Dee Daugherty. Ani jeden nebyl v té době zázračný instrumentalista, ale o to v jejich hudbě nešlo. Podařilo se jim získat nahrávací smlouvu a své první album měli natočit v proslulém studiu Electric Lady založeném Jimim Hendrixem. Desku produkovalo další velké jméno – John Cale z Velvet Underground. Patti ho sice obdivovala, ale ve studiu na sebe narazily Caleovy studiové zkušenosti s konceptem Patti Smith Group jako živé kapely. Spolupráce tak někdy trochu drhla.

Debutové album pojmenované Horses definují dva druhy skladeb – songy konvenční délky a dlouhé epické písně. Prototypem druhé skupiny je úvodní Gloria. Jedná se o svébytné zpracování singlu od Van Morrisona. V tomto případě nemůžeme hovořit o coveru, protože má s originálem společný pouze refrén. Píseň začíná velmi zvolna a jemně, ale postupně nabírá na obrátkách, jak se ke klavíru připojují další nástroje, zrychlují, a píseň je s každou vteřinou lepší a lepší. Patti Smith jako zpěvačka skvěle pracuje se slovy a jejich rytmem. Gloria představuje takřka dokonalé propojení poezie zpěvačky, improvizace a jednoduchého akordového schématu. Dohromady to vytváří nevšední a velmi silný posluchačský zážitek.

Emocí ale nejsou prosté ani ony kratší konvenčnější kousky jako hned následující Redondo Beach. Pod zdánlivě idylickou plážovou reggae hudbou se skrývá temný příběh: hlavní postava se pohádá se svou kamarádkou, která v rozčílení odchází. Hlavní postava ji hledá a písní se, jako červená nit, táhne otázka: „are you gone?“ (jsi pryč?). Na pláži vidí srocení lidí oplakávající mrtvou dívku, kterou vyplavilo moře. Přijde blíž a s hrůzou zjistí, že je to její kamarádka. V té chvíli obrat „are you gone“ mění mrazivě svůj význam, protože vedle „jsi pryč“, znamená také „jsi mrtvá“. Text vycházel ze skutečné příhody, kdy se Patti takto pohádala s mladší sestrou Lindou a ta utekla z domova. Příběh měl však šťastný konec a dívka se v pořádku zase vrátila.

Protože se píseň odehrála na Redondo Beach v Kalifornii, oblíbeném místu tamější lesbické komunity, spekulovalo se, že i píseň má tento podtext. Typickým projevem poezie Patti Smith v této době byla pohlavní nevyhraněnost vypravěče, mohl to být muž i žena. Projevuje se to ostatně i v úvodní Glorii. Vedle Lindy dostala svou vlastní píseň na desce i další sestra Patti Smith, Kimberley, ve stejnojmenné písni. V tomto případě se jedná o dojemně starostlivou promluvu starší sestry k mladší.

Blízcí lidé a hudební vzory patří celkově k silným motivům Horses. V písni Break It Up napsaném po návštěvě hrobu Jima Morrisona v Paříži vzdává tomuto zpěvákovi hold. Na textu se podílel i Tom Verlaine z kapely Television a Morrison se v něm přikovaný jako Prométheus osvobozuje ze svých pout. Téma opět příhodně doplňuje hudební provedení, zádumčivější sloky kombinuje triumfální refrén. Pocty se dočkal i samotný Jimi Hendrix a to jak v závěrečné Elegii, tak v předchozím mohutném opusu Land.

V něm se mistrně skloubí hudba, blízcí Patti Smith a její oblíbení literáti. První část nazvaná Horses vypráví příběh o symbolickém setkání homosexuálního mladíka Johnnyho z knihy Wild Boys od Williama Burroughse s již zmíněným Robertem Mapplethorpem, který dlouhá léta bojoval s vyjasněním své orientace. Následující třetina Land Of Thousand Dances je odkazem na píseň R'n'B zpěváka Chrisse Kennerse a obsahuje i její krátký úryvek. Závěrečná La Mer(de) skládá poctu prokletému básníkovi Arthuru Rimbaudovi a je slovní hříčkou francouzského slova mer (moře) se známou nadávkou.

Album Horses se těžko přirovnává k čemukoliv jinému. Nejde v něm ani tolik o hudbu, primární je posluchačský zážitek. Z většiny ho tvoří hlasový projev Patti Smith. Ta pouze nezpívá, ale také mluví, recituje, křičí. Její hlas se příjemně poslouchá a v mnoha momentech je vyloženě uhrančivý. Je znát, že ač do té doby málo známá, je už zkušená básnířka. Umí pracovat se slovy a jejich rytmem a vedle toho, že její verše mají velký umělecký přesah, nepostrádají ani patřičný spád.

Ostatní hudebníci fungují spíše jako její doprovod hrající opakující se akordové sekvence. Více se začnou prosazovat až na dalších deskách, kdy už se Patti Smith Group začne postupně posouvat k představě klasické rockové skupiny. Na Horses to byl ještě alternativní umělecký soubor. Nejsou to písně, na které by člověk narazil v rádiu, nebo je poslouchal každý den… ale o to je každý jejich poslech silnější.

Kultovní status pomohl elpíčku získat i jeho ikonický obal. Fotografii zhotovil již několikrát zmíněný Robert Mapplethorpe. Patti Smith si pro fotografování pořídila novou bílou košili od Armády spásy, odstřihla manžety a zkombinovala to s tmavým sakem ozdobeným přívěskem koně. Fotografie vznikla v Mapplethorpově bytě u okna vrhajícího do místnosti specifický trojúhelník světla. Na výsledném snímku měla Patti Smith až androgynní vzhled. Střídmé mužské oblečení zamlžuje její ženské rysy, ale dokonale je nepřekrývá. Dvojznačnost obalu skvěle zapadala k hudebnímu obsahu Horses.

Zdrojem článku byla kniha Just Kids: Jsou to jen děti od Patti Smith.