Článek
Každá slavná kapela přišla ke svému jménu trochu jinak. Někdy náhodou, někdy z legrace nebo recese, někdy si to žádný z členů ani přesně nepamatuje. Někdy se však stane, že název existuje ještě před samotnou skupinou. A definuje ji dávno předtím, než zazní úvodní tón prvního koncertu. Takovým případem byli právě i „Led Zep“. Když totiž Jimmy Page, uznávaný studiový profesionál, hledal členy pro svou vlastní skupinu, měl díky svým kontaktům skutečně široký výběr. A ačkoliv nakonec vsadil na neokoukané tváře, nejprve mířil za jmény už zavedenými.
Při natáčení alba Beck’s Bolero kytaristy Jeffa Becka se ve studiu sešla pozoruhodná sestava muzikantů: Vedle Becka to byl Nicky Hopkins, dnes známý hlavně svou spoluprací s Rolling Stones, zkušený studiový hudebník John Paul Jones a především Keith Moon z The Who a jeho kolega, na poslední chvíli nastoupivší John Entwhistle. Z kontrolní místnosti vše jistil samotný Page.
Superskupina snů
Pro Moona a Entwhistlea to byl zároveň únik od jejich povinností v domovské skupině. Z jejího působení byli oba unavení a přemýšleli o změně. To byla voda na Pageův mlýn. Už nějaký čas přemýšlel o založení vlastního souboru a sestava, která se mu sešla ve studiu, mu připadala příhodná. Napůl v žertu proto navrhl, aby se Beck, Moon, Entwhistle a on dali dohromady.
Zejména Moona myšlenka okamžitě nadchla a následně vymyslel i jméno – Lead Zeppelin (olověný zeppelin), protože podle něj byl hukot této skupiny stejný, jako když se k zemi řítí olověná vzducholoď. Všichni se tomu smáli, nápad na kapelu se jim však zalíbil a začali řešit jediný zádrhel – chybějícího zpěváka. Moon sice navrhoval Entwhistlea, Jimmy Page si však už delší dobu myslel na Stevea Marriotta, temperamentního frontmana The Small Faces.
Nakonec ho však ani neoslovili, protože jepičí život tohoto projektu skončil kvůli Moonovým Entwhistlovým závazkům v The Who. Úplně k ničemu to však nebylo, Page si zapamatoval Moonův název Lead Zeppelin. John Entwhistle sice později tvrdil, že to byl jeho nápad, když však Page svou novou skupinu skutečně tímto názvem pojmenoval, volal o svolení Moonovi. Jimmy udělal jen jedinou změnu – ze slova Lead vypustil písmeno a, aby předešel záměně s jiným významem slova lead, tedy vedoucí.
Název to byl dobrý, protože velmi dobře vystihoval unikátní kombinaci divokých bicích, dunivé baskytary a nabubřelé kytary tvořící hutný a zároveň ohlušující zvuk, jenž Zeppelini na svých prvních albech nadšeně produkovali.
Problém, nastal, když čtveřice vyrazila na koncert do Dánska. Do země rugbrødu zavítala už krátce po svém vzniku v roce 1968, tehdy ještě pod jménem New Yardbirds. O dva roky později už byli světoznámými Led Zeppelin se dvěma veleúspěšnými dlouhohrajícími deskami. Krátce po koncertní šňůře za oceánem vyrazili na další turné, tentokrát po Evropě a první zastávkou měla být 21. února 1970 hala v hlavním městě Kodani.
„Banda vřískajících opičáků“
Ještě než vůbec přijeli do země, měli tam už slušnou publicitu. O tu se postarala hraběnka Eva von Zeppelin, přímý potomek hraběte Ferdinanda von Zeppelin, konstruktéra velkých vzducholodí, jehož jméno tyto ohromné vzdušné koráby také nesly. Hraběnce se nelíbilo, že rocková kapela používá jméno jejího rodu, a hrozila žalobou. „Ať si je zná třeba celý svět, ale žádná banda vřískajících opičáků nebude bez svolení používat privilegované jméno našeho rodu,“ řekla v jednom z mnoha rozhovorů pro tamější tisk.
Led Zeppelin manažersky zastupoval nekompromisní Peter Grant, mnozí tak nejspíš čekali peprný konflikt ambiciózních rockerů a pohoršené aristokratky. Jindy vulgární hromotluk Grant se však rozhodl řešit celou situaci vlídně a domluvil si s hraběnkou schůzku. Když se dostavila, nabídl jí rámě a odvedl ji k Pageovi. Kapelník obšírně vysvětloval, že skupina je ve světě velmi populární, svým názvem nikoho nechtějí urážet a že si na něj také dosud nikdo nestěžoval. Vše se vyvíjelo dobře, zdálo se, že hraběnka uzná jeho argumenty a celá věc se smírně vyřeší. Jenže pak si všimla první desky Led Zeppelin, kterou někdo nechal ležet v místnosti. Když viděla obraz hořící vzducholodi Hindenburg, znovu se rozčílila a tentokrát už se nedala utišit. Page později přiznal, že z místa setkání raději rychle zmizel.
Problém se tak nakonec místo vyřešení ještě zhoršil. Grant než aby riskoval žalobu, se proto rozhodl pro krok stranou – raději vystoupí pod jiným jménem. Své svěřence k tomu sice musel dlouze přemlouvat, nakonec však odehráli kodaňský koncert pod názvem Nobs (Milostpáni). Byl to další potutelný šťouchanec do ega uražené šlechtičny. Pro kapelu to však bylo Pyrrhovo vítězství, jediný John Bonham prohlásil, že se mu název líbí a měli si ho nechat: „Dovedete si představit, jak by pak vypadaly obaly našich alb?“ smál se.
