„Holky nemůžou být tak dobré.“ Příběh ženské rockové kapely Fanny

Čtyřčlenná skupina z americké Kalifornie zaznamenala ve své době omezený komerční úspěch, jedna zásadní věc se jí však podařila – považuje se za první dívčí, respektive ženskou skupinou uznávanou ne pouze pro svůj vzhled, ale pro své hudební schopnosti. Vytvořila tak protiklad vůči dívčím vokálním skupinám a vytyčila cestu pro další dívky chtějící hrát rock. Většina z nich je bude citovat jako své vzory.

Jádro kapely tvořily sestry Jean a June Millingtonovy. Narodily se na sklonku čtyřicátých let na Filipínách, jejich otec byl plukovník amerického námořnictva. Proto se na začátku šedesátých let přestěhovala celá rodina do Ameriky. Obě sestry se začaly zajímat o hudbu, první kytaru jim koupila matka, naopak otec tuto jejich zálibu neschvaloval. Svou první kapelu utvořily na střední škole, kde se k nim jako bubenice přidala nejprve Brie Brandtová a posléze Alice de Buhr. Po několika letech vykrystalizovala skupina s názvem Wild Honey, jež začala vystupovat v Los Angeles. V tvrdých poměrech tamější hudební scény to měly tehdy sotva dvacetileté dívky těžké, ale na jednom koncertu si jich všiml Richard Perry ze společnosti Warner. Vyjednal jim podpis smlouvy s Reprise Records, které souhlasilo, aniž by je slyšelo hrát. Skupina tak získala nejen nahrávací smlouvu u velkého vydavatelství, ale také mentora a producenta, což se později ukázalo jako dvousečná zbraň. O manažerské záležitosti se začal starat Roy Silver.

Perry hned na začátku výrazně zasáhl do sestavy. Před nahráváním první desky kapela získala klávesačku Nickey Barclayovou. Z hudebního hlediska významně posílily, byť drsná Barclayová byla svéhlavý samorost a nikdy si nebrala velké servítky. Rozdílné povahy jednotlivých členek tvořily výbušnou směs, která dodávala sílu hudbě, ale zároveň znemožňovala hladký chod skupiny.

Ve stejné době se do ní vrátila i Brie Brandtová jakožto zpěvačka a hráčka na perkuse, té se však Perry záhy zbavil. Měl ideu, že jeho skupina musí být čtyřčlenná jako Beatles. Byla to sice vznešená myšlenka, ale ve skutečnosti Wild Honey oslabila, protože ačkoliv se na zpěvu podílely všechny čtyři členky, ani jedna nebyla výjimečná zpěvačka. To si také uvědomovaly a dodnes to považují za svou největší hudební slabinu.

Krátce po podepsání kontraktu se dívky rozhodly pro změnu názvu. Ohledně původu jména Fanny existuje několik legendy – podle jedné ho navrhl George Harrison (což kapela popřela), Richard Perry tvrdil, že se pojmenovala podle jeho tety. Oficiálně mělo ženské jméno symbolizovat jednotu a ženskou sílu skupiny. Mělo to však zároveň erotický podtext, protože „fanny“ je anglický slangový výraz pro ženské intimní partie (byť v britské a americké angličtině pokaždé pro jinou část). „Líbila se nám myšlenka, že to může znamenat část těla a zároveň to může být vaše oblíbená tetička z Iowy,“ dodala k tomu June Millingtonová.

Svým způsobem to i odráží i celkový přístup ke skupině. Protože Fanny byly průkopkyně, znamenalo to, že přinášely něco, na co tehdejší hudební svět ještě nebyl připraven. Setkávaly se s tím na mnoha koncertech. Zatímco publikum si dokázaly získat na svou stranu, pořadatelé mívali různé představy o tom, co jsou vlastně zač. Před jedním vystoupením ukázali Fanny v zákulisí dvě místnosti – jedna byla pro ně, druhá „byla pro kapely“. Pořadatel se domníval, že jakožto ženy jsou nějaká vokální skupina vystupující nahoře bez. Nickey Barclayová zase popisovala, jak ji při jiném koncertě nechtěli pustit do zákulisí, protože se domnívali, že je jen groupie, protože „ženy přece nebývají muzikanty“. Alice de Buhr pro změnu vzpomínala, že managementu se hrozně líbily její po pás dlouhé vlasy (na nichž si prý občas i seděla), a když se rozhodla si je ostříhat, naštvalo je to. „Myslím, že s nimi měly nějaké erotické fantazie,“ dodala k tomu.

Pozitivní mínění nepanovalo ani o jejich hudebních schopnostech, v Londýně se Fanny potkaly se skupinou Mungo Jerry a jejich frontman Ray Dorset tvrdil, že jejich vystoupení jsou jen mimikry mužských hudebníků, protože holky nemohou být tak dobré. Barclayovou musely podle jejích slov držet, aby ho neudeřila.

Našly se však i skupiny, které Fanny oceňovaly a často si je žádaly jako předskokanky, mezi nimi i taková jména jako Kinks, Deep Purple nebo Jethro Tull. A když Deep Purple nemohli na začátku sedmdesátých let dorazit na jeden z koncertů v Ohiu, kde byli hlavními hvězdami, musely Fanny tehdy „zachránit večer“. Dodnes s hrdostí vzpomínají, že nikdo neodešel.

Možnost vidět Fanny v akci nabízejí dnešnímu divákovi hlavně jejich vystoupení v televizním pořadu Beat Club z let 1971 a 1972. Během nich předvedly například titulní píseň svého druhého alba Charity Ball. Přímočarý hit v sobě kombinuje rockovou kytaru, boogie klavír a zpěv inspirovaný gospelem. Vokální projev je díky zapojení všech čtyř členek mohutný a hodně se liší od tradiční představy dívčích skupin té doby. Stejně tak vizáž a image kapely je daleka nějaké falešné okázalosti a z vystoupení doslova srší energie. Ve stejném duchu se nese také Place In the Country s působivým sólem Millingtonové a zběsilým zpěvem Barclayové.

Nejdále v tomto ohledu Fanny zašly s coverem Young and Dumb od Ikea Turnera. Píseň hned od impozantního začátku zní skoro v hardrockovém duchu ve stylu Deep Purple, čemuž dopomáhá Barclayová, jež vyměnila klavír za Hammondovy varhany. Pohání ji tvrdé bubnování Alice de Buhr, držící levou rytmickou paličku obráceně, což byl tehdy oblíbený trik mnoha bubeníků ve snaze docílit tvrdšího zvuku. Píseň postupně graduje, instrumentální část je strhující a Jean Millingtonová svým nasazením nezůstává pozadu za Tinou Turner.

Fanny měly ve svém repertoáru také cover od Beatles, byť méně známý Hey Bulldog z alba Yellow Submarine. Neznalý posluchač by v něm rukopis slavné čtyřky nehledal, verze od Fanny je svébytná, originální (má také lehce odlišný text) a dobře využívá předností skupiny. Platí to o většině převzatých skladeb v jejich podání.

Z výše řečeného plyne, že žánrově je jejich hudba poměrně těžko zařaditelná, protože čerpá z mnoha stylů, aniž by některý dominantně převládal. To je sice činilo unikátními, zároveň to však byl vedlejší produkt toho, že ani samotné členky neměly jasno, jakým směrem by se měly ubírat. Vedoucími postavami byly především Barclayová a June Millingtonová. Klávesačka nechybělo vzdělání klasickou hudbou, měla ráda i gospel a soul a nejvíc se zdráhala hrát cukrkandlový pop.

June, ačkoliv z kytary často mámila drsný rockový zvuk, byla přístupná novým směrům a propracovanější hudbě, často se dostávala do sporů s bubenicí Alicí de Buhr, po níž chtěla experimentálnější hru a širší zapojení perkusivních nástrojů. Dobře je to vidět v písni Ain’t a Peculiar, kterou otevírají právě perkuse v rukou všech členek kapely. Skladba zároveň odhaluje, že zpěv nebyl nejsilnější stránkou June. V tomto směru ji zastiňuje mladší sestra, jejíž projev na pódiu vzbuzuje dojem frontwoman. Ve skutečnosti ale kapelu nevedla a ani tolik neskládala, protože si nevěřila.

Oproti skvělým výkonům naživo, je většina alb Fanny pro rockového fanouška zklamáním. Mělo to několik důvodů. Samotné hudebnice byly v době nahrávání mladé a nezkušené, takže si při nahrávání neuměly prosadit svou a musely se nechat vést. Ale i s tím byla potíž. První dvě alba, eponymní Fanny a následující Charity Ball produkoval Richard Perry. Jeho problémem zase bylo, že nevěděl, jak produkovat dívčí rockovou kapelu, takže postupoval v duchu tehdejší tradice, jež se u žen soustředila především na zpěv. Nadto ještě jejich projev zjemňoval, takže celkově vyznění ani nepřipomínalo rockovou desku. Za všechny lze zmínit provedení Charity Ball, jež je oproti živé verzi sterilní s nevýraznou hudbou drnčící v pozadí.

Na nahrávání třetího alba se proto skupina přesunula do Anglie (kde byla v té době populárnější než ve Spojených státech) do studií Abbey Road, kde jim měl pomáhat Geoff Emerick podílející se na albech Beatles. Třetí desky Fanny Hill se obecně považuje za jejich nejlepší, byť bezprostředního syrového zvuku Beat Clubu se stále dosáhnout nepodařilo. Pro čtvrté album se proto Fanny rozhodly producenta vyměnit, ale spolupráce s Toddem Rundgrenem byla katastrofální a na výsledné album Mother’s Pride nevzpomínají v nejlepším.

V té době se už však musely potýkat s jinými potížemi. V kapele začínalo houstnout napětí mezi jednotlivými členkami, především mezi Nickey Barclayovou a June Millingtonovou. Krátkovlasá klávesačka byla podle svých vzpomínek neustále jednou nohou na odchodu, cítila však povinnost vůči fanouškům. June se potýkala s pracovními i osobními problémy. Nelíbilo se jí, že Fanny jsou managementem tlačeny do tvrdšího rocku, byť jak ukazuje jejich verze Young and Dumb, v tomto žánru by se určitě neztratily. V soukromí trpěla kvůli své nevyjasněné sexualitě. Zatímco Alice de Buhr si uvědomila, že je lesba už před příchodem do skupiny, Millingtonová se stále scházela s muži, i když ji přitahovaly ženy. Nakonec se nervově zhroutila a z kapely odešla.

K pohodě skupiny nepřispívali ani manažer Roy Silver. Protože dívky byly nezkušené, musely mu věřit, takže snadno ovládl existenci celé kapely. Určoval, jak mají hrát a manipuloval s nimi, zejména s Jean Millingtonovou, kterou navíc podle Nickey Barclayové svedl. Spousta mladých kapel byla bita nevýhodnými smlouvami, které bláhově uzavřely s prohnanými manažery, a Fanny nebyly výjimkou. Barclayová Silvera a Perryho dodnes nenávidí.

Po odchodu June Millingtonové přišla Patti Quatro, mladší sestra Suzi Quatro. Do kapely nezapadla a dynamika Fanny se výrazně změnila. Krátce po tom totiž odešla i Alice de Buhr. Na její stoličku se posadila navrátivší se Brie Brandtová a tato sestava zplodila poslední studiové album ironicky nazvané Rock and Roll Survivors a krátce na to ukončila činnost.

Jednotlivé členky pak s většími či menšími úspěchy pokračovaly sólově, společně hrály pouze sestry Millingtonovy. O návratu Fanny ale nikdy vážně neuvažovaly. Pouze v roce 2002 se Millingtonovy a Alice de Buhr setkaly na jednom společném koncertu při příležitosti vydání limitovaného setu jejich nahrávek. Nickey Barclayová nepřijela ze zdravotních důvodů. Prohlásila však, že i kdyby netrpěla chronickou poruchou imunitního systému, do Fanny by se nevrátila, je to pro ni uzavřená kapitola. V posledních desetiletích ani není veřejně známo, kde žije. Hudbě už se nevěnuje. Paličky odložila i Alice a vracet se také nehodlá. Sestry Millingtonovy a Brie Brandtová jsou naopak stále aktivní a dnes účinkují v kapele Fanny Walked the Earth navazující na odkaz první ženské rockové kapely, která podepsala smlouvu s velkým vydavatelstvím a měla úspěch v žebříčcích hitparády.

Zdrojem článku byly oficiální webové stránky kapely Fanny.