Článek
Willy and The Poor Boys bylo posledním dílkem těžko opakovatelné série z dílny CCR – v jediném roce se jim podařilo nahrát a vydat tři studiová alba. Člověka by možná napadlo, že při takové kadenci se musela dostavit tvůrčí únava a kvalita produkce postupně klesala. Bylo to však přesně naopak a s tím, jak rostl věhlas CCR, nabírala jejich hudba na obrátkách a narostly jí také pichlavé ostny.
Je pravdou, že i v samotné kapele nepanovala ohledně této strategie shoda. Bubeník Doug Clifford po letech prohlásil, že nikdy nerozuměl tomu, proč vydávali tolik alb a singlů, přičemž na pětačtyřicítkách měli vždy dva silné hity, namísto obvyklého jednoho hitu a jednoho slabšího songu. Kapela měla pocit, že si tak zbytečně brzy vystřílí všechen prach. Pohled Johna Fogertyho, hlavního skladatele, zpěváka, kytaristy, producenta, kreativního šéfa, cestovního manažera kapelníka a ledaskoho dalšího byl jiný: chrlením hitů se snažil kapelu udržet v popředí zájmu, jinak by se na ni prý brzy zapomnělo. Snad to byl trochu extrémní přístup, ovšem uvážíme-li, jak dlouho se toto sanfranciské kvarteto dralo na výsluní, dá se Fogertyho snaha chápat. V té době navíc opravdu netrpěl nedostatkem nápadů, a byť si právě na tomto albu skladatelsky trochu ulehčil, nakonec to opět bylo k prospěchu věci.
„Přines niklák, dupni si do rytmu“
Původně přitom existovala snaha album odlišit a vtisknout mu jedinečný koncept. CCR se měli převtělit v tzv. jug band, amatérskou kapelu hrající na podomácku vyrobené nástroje jménem Willy and The Poor Boys. Snad je k tomu inspirovalo dva roky staré album Beatles Sgt. Pepper (dnes těžko uvěřit, že obě alba dělí tak krátká doba, pocitově se zdají být vzdálená mnohem více). Fogerty složil tematickou úvodní skladbu Down On The Corner a pořídila se i přiléhavá fotografie na obálku. Kapela obklopená dětmi stojí na ulici a hraje na harmoniku (John Fogerty), kytaru (Tom Fogerty), valchu (Doug Clifford) a walshtub basu (Stu Cook). Vznikl tak první obal, který dokázal kapelu zachytit v detailu (Creedence Clearwater Revival), zaostřenou (Bayou Country) a ve správném světle (Green River).
Úvodní Down On The Corner reprezentovala album i na singlu. Jednalo se o dobrou volbu, melodickou píseň s výraznou basovou linkou a idylickou atmosférou. Skutečná jízda však přichází až s druhou v pořadí. Svižná It Came From The Sky poháněná nadšenou kytarou ve stylu Chucka Berryho vypráví smyšlený příběh o farmáři, jemuž na pole spadlo UFO. Jeho nález spustí celonárodní pozdvižení. Kapela v písni poprvé vycenila zuby na politiky a vládnoucí elity, jimiž John Fogerty opovrhoval. Rád se naopak stavěl v obranu „obyčejného malého člověka“. V textu si dělá legraci z neoblíbeného Nixonova viceprezidenta Spira Agnewa, z Ronalda Reagana, z Hollywoodu i z Vatikánu. Navzdory všem kvalitám píseň zapadla do stínu podobně laděné Fortunate Son.
Nemá smysl ji dlouze představovat, skoro každý ji zná. A většině se spojí s válkou ve Vietnamu, protože se brzy po svém vydání stala hymnou protestů proti tomuto konfliktu. Zřejmě je to právě tento její druhý život protestsongu, který jí zajistil nesmrtelnost. Fogertyho myšlenka byla přitom původně trochu jiná. Jak vyplývá z textu, kritizuje v ní autor nespravedlnost při odvodech do války, neboť má pocit, že bohatí a vlivní se ze své „vlastenecké povinnosti“ mohou vyvléct, zatímco chudí nikoliv: „To není můj případ, nejsem syn senátora! Nejsem synem štěstěny!“ zpívá svým nezaměnitelným naléhavým chraplákem Fogerty. Bez ohledu na její poselství, je to skutečně skvělá píseň se strhujícím nábojem a charakteristickou syrovou kytarou. Má všechny atributy typického songu CCR, ale dovádí je k dokonalosti.
Téma sociální nespravedlnosti rezonuje dalšími písněmi, například Don’t Look Now o přehlížení těžce pracujících, vzdáleně připomínající starší hit Bad Moon Rising. Příliš radostně nezní ani závěrečná více než šest minut dlouhá Effigy. Těžkopádný kolos zpracovaný jako rockový tradicionál opět útočí na Richarda Nixona.
Slavnější než originály
Atmosféru podpořil i jeden ze dvou coverů, který kapela do tracklistu zařadila. Lidová píseň The Midnight Special zpopularizoval Lead Belly a CCR ji na desku zařadili jako poctu tomuto hudebníkovi. Nevyprávěla však o svobodném cestování, ale naopak o těch, kteří nikam jít nemohou: o vězních, jimž světla půlnočního vlaku projíždějícího kolem věznice dodávají naději. Druhá Bellyho píseň (tentokrát autorská) Cotton Fields naopak představuje nostalgické ohlédnutí za místem dětství, jižanským venkovem obklopeným bavlněnými poli. Svou atmosférou se hodí k úvodní Down On The Corner spíše než k Fortunate Son.
Zcela atypickým členem desky je instrumentálka Poorboy Shuffle, v níž CCR skutečně hrají na nástroje, s nimiž jsou vyfotografování na obalu. Skladba vznikla z improvizace během focení a po návratu do studia ji kapela opravdu nahrála. Jedná se spíše o jakousi legraci a zpestření leckdy ponurého obsahu desky. O tom svědčí i to, že Poorboy Shuffle plynule přechází do skladby s všeříkajícím názvem Feelin‘ Blue (Cítím se smutně). Druhá instrumentálka v sestavě z názvem Side O' The Road naopak uvádí standardní výkon kapely v písni, která by klidně mohla mít text, ale z nějakého důvodu ho nedostala.
Nejlepší ve všech ohledech
Pokud bychom na Willy and The Poor Boys chtěli najít nějakou chybu, můžeme poukázat na jeho rozpolcenost, na jedné straně příjemné písně jako Cotton Fields nebo Down On The Corner na druhé vzteklé naježené songy typu Fortunate Son nebo It Came Out Of The Sky a nádavkem k nim ještě dvě instrumentálky. Jenže v každé z těchto kategorií se Creedence Clearwater Revival pohybují s bravurní jistotou a předvádějí svůj potenciál naplno. Písním se stále daří oslovovat nové generace posluchačů, mnohá poselství neztratila na aktuálnosti, a i když v sobě nezapřou dobu vzniku, zní stále svěže, jako když byly před 55 lety poprvé vydány.
