Článek
Ve své době to byl jeden z nejsledovanějších hudebních „rozvodů“. I když mnoho slavných kapel sedmdesátých let stálo na zvuku svých kytaristů, málokdo byl tak oblíbený a nepostradatelný jako Ritchie Blackmore v Deep Purple. A nešlo pouze o ikonické riffy à la Smoke on the Water. Blackmore vnášel do kapely dravost a nevypočitatelnost a jeho touha hrát co nejhlasitěji a nejrychleji dlouho dodávala kapele potřebné palivo. Takže když „muž v černém“ v roce 1975 ze sestavy zmizel, mnoho fanoušků se ptalo, zda bez něj Deep Purple přežijí.
Okolnosti tohoto odchodu jsou obecně známé. Blackmore při restartu Deep Purple v roce 1973 (poté, co přiměl k odchodu stávajícího zpěváka Gillana a baskytaristu Glovera) vnesl do kapely silnější bluesové vlivy. Toužil však ještě po něčem jiném. Lákalo ho tajemství, gotika a Orient. Chtěl, aby texty byly výpravnější a hudba tematičtější.
Trucovitý singl
Pokusil se pro to získat nového zpěváka Davida Coverdalea, a ten na jeho přání tvořil fantaskní texty (stačí jmenovat Burn a Stormbringer). Jeho slovní kreace se v kapele nesetkaly se stoprocentním pochopením, hlavním problémem však spočíval v tom, že to nebyla Coverdaleova přirozená poloha. On nepatřil mezi fantasty, jeho textový svět tvořily cesty do nikam, tuláci bez minulosti a zrádné ženy. Když se navíc kapela začala postupně přiklánět k soulu a funku (které Blackmore nesnášel), kytarista pochopil, že své nápady musí realizovat jinde.
Původně hledal jen doprovodnou kapelu pro natočení jednoho singlu. S nabídkou spolupráce oslovil amerického zpěváka Ronnieho Jamese Dia. Byl to ideální kandidát – měl mohutný hlas, charismatický projev a jeho fantazie se jen hemžila hrady, sličnými dámami, a čaroději. Dio spolupráci podmínil tím, že Blackmore angažuje celou jeho skupinu Elf. Jejich doprovodná kapela paradoxně měla úplně stejný půdorys jako Deep Purple (zpěv-kytara-baskytara-varhany-bicí). Spolupráce šlapala tak dobře, že se singl rozrostl na celé album.
Hard rockové fantasy
A že se Blackmore od Deep Purple nedokázal tak lehce odstřihnout prozradila hned úvodní píseň Man on the Silver Mountain. Ústřední riff tvoří jeho charakteristické kvarty, baskytara nastoupí drtivým monotónním duněním jako ve Smoke on the Water a ve slokách se může kytarista opřít o hutný zvuk varhan, jež mu dovoluje vlastní tóny pouze vybrnkávat. Dio se předvedl s fantaskním textem, kde větší roli hraje rytmus slov než doslovné sdělení. Stylizace zpěváka do tajemného muže ze stříbrné hory byla přesně tím, co Blackmore hledal. Skladba vyšla i na singlu, a přestože velkou díru do světa neudělala, dnes zaslouženě patří k největším hitům Rainbow. A když Dio v roce 2010 předčasně zemřel, titul skladby se objevil i na jeho náhrobku.
Další písně zdatně drží nastavenou laťku a každá přichází s trochu jiným tématem. Self Portrait přinesla mrazivou metaforu obrazu jako lidského utrpení, která silně zapůsobí navzdory krátké stopáži. Ve Snake Charmer naopak Dio vytahuje strašidelnou postavu zaříkávače hadů mající moc ovládat lidi, což Blackmore tematicky doplní vířivým hypnotickým sólem. Obě skladby v sobě spojují vlivy rocku a Johanna Sebastiana Bacha, což je asi nejvýstižnější charakteristika Blackmoreovy kytarové hry na tomto albu.
V trochu svižnějším tempu se naopak uvede Sixteenth Century Greensleeves (lícní strana původně plánovaného singlu), jejíž text měl údajně král Jindřich VIII. Ústřední riff pro změnu hučí podobně jako klasika The Gypsy od Uriah Heep. Navzdory těmto domnělým i skutečným výpůjčkám song i přes jistou kýčovitost textu funguje velmi přesvědčivě a zdobí ji povedené sólo.
Tajemné středověké náměty mají svůj vrchol v táhlé Temple of the King, kde hraje hlavní roli tajemný černý zvon svolávající poddané a neznámý mladík, který byl zvonem vyvolen, aby „vešel do chrámu krále“. Text písně má několik možných výkladů, ve své době zamotal mnoha vykladačům hlavu obrat „rok lišky“, který v žádné astrologii neexistuje. Hudební provedení za textem nezaostává a jeho atmosféra je asi nejsilnější na celém albu.
Novinkou v Blackmoreově katalogu byla pomalá balada. Klasická sestava Deep Purple se o elegické skladby (snad s výjimkou Our Lady) moc nepokoušela, Rainbow proto s jímavou a rozmáchlou Catch the Rainbow trochu riskovali. Blackmore však díky tomu dostal velkorysý prostor pro svá jemná kytarová kouzla, v nichž byl stejně schopný jako v pekelně rychlých sólech a Dio exceluje textem i jeho provedením. Skladba v sobě má nepopiratelné kouzlo, jež málokomu dovolí, aby ji utnul nebo přeskočil.
Černé ovce
Terčem kritiky se naopak stala krátká píseň s všeříkajícím názvem If You Don't Like Rock'n'Roll. V porovnání s ostatními výpravnými skladbami působilo toto dvanáctitaktové boogie trochu nepatřičně a třeba hudební kritik Steve Pilkington ho označil za „mdlé a směšné“. Není ale třeba být tak přísný. Ano, je to klasická vycpávka, která očividně vzešla z dlouhé chvíle ve studiu. V sedmdesátých letech ale podobných kousků vznikly desítky a z některých se staly i hity.
O něco lépe dopadla v tomto ohledu coververze Black Sheep of the Family (původně rubová strana plánovaného singlu), kterou Deep Purple v roce 1974 odmítli natočit. Rainbow hrají skladbu s nasazením, jež zahanbuje i originál od pozapomenuté kapely Quatermass. Ale navzdory tomu, jak moc ji Blackmore měl rád, ji nikdy nezařadil na setlist živých vystoupení.
Pět minut slávy bubeníka
Blackmoreovi a Diovi spoluhráči fungovali po většinu stopáže skutečně jako doprovodná kapela dvěma hlavním hvězdám. Jednu z mála šancí blýsknout se dostal bubeník Gary Driscoll v písni Still I'm Sad. Instrumentální předělávka původem Yardbirds sice dává primární prostor Blackmoreovi, jehož nástroj po celou dobu dominuje, Driscol ale svým svižným bubnováním dodává songu skvělý spád.
Driscollův vliv se paradoxně projevil až po jeho vyhazovu ze sestavy. Na jeho místo nastoupil slavný Cozy Powell a svým dramatickým hromovým bubnováním proměnil Rainbow v metalové monstrum. Byl to právě uměřenější styl původního bubeníka, jež umožnil nahrát písně jako Temple Of The King nebo Catch the Rainbow.
První album Rainbow má dnes takřka kultovní status a třeba Ronnie James Dio ho označoval za jeho vůbec nejoblíbenější. Deska je objektivně silná, nabízí širokou škálu písní, témat i jejich provedení. Obsahuje energické písně, melancholické předěly i pomalé balady. Ve své podstatě je to dokonalá esence rockového alba. Je tvrdé, ale vyhýbá se těžkopádnosti.
Labutí píseň?
Zajímavostí ale je, že ve své době se tak nekritického přijetí nedočkala. Mnozí recenzenti poukazovali například na to, že Blackmoreova hra je méně nápaditá a zajímavá a ne všem učarovaly Diovy tajemné náměty. Třebaže se to dnes může zdát jako rouhání, není od věci se nad tím zamyslet. Nabízí se porovnání s albem Burn od Deep Purple, kde byla Blackmoreova hra doslova „ohnivá“. Na první desce Rainbow hraje zdrženlivěji, ale zato s větším citem a jeho kytara dokonale zapadá do fantaskní atmosféry, jíž společně s Ronniem Jamesem Diem vytvořili.
První sestava Rainbow nepřežila vznik svého alba. Během plánování turné se Blackmore zbavil všech spoluhráčů s výjimkou Dia a kapelu postavil takřka úplně od začátku. Původní pětici tak nikdy nikdo vystupovat neviděl. Jako kuriózní památka na ně zůstala vnitřní část obalu tvořená koncertními momentkami z dob Elf a Deep Purple.
Zdrojem článku byly knihy Deep Purple - Smoke on the Water od Davea Thompsona a Deep Purple & Rainbow - Všechny alba, všechny skladby 1968-1979 od Stevea Pilkingtona.
