Článek
Že hudebníci občas kandidují ve volbách, není nic neobvyklého. Koneckonců jsou to občané jako všichni ostatní, přestože je často pokládáme spíš za veřejný majetek, který nás má bavit, ale ne myslet sám za sebe. V žánru punku bychom ale politiků našli málo. V hnutí, jehož podstatou je odpor proti systému, může být politická angažovanost myšlená snad jen z recese. Také kandidatura Jella Biafry, frontmana kapely Dead Kennedys, na konci sedmdesátých let nebyla vážně míněná, přinesla ale několik zajímavých a poučných momentů.
Podle vzpomínek samotného zpěváka se nápad zrodil jednoduše a spontánně. Při cestě autem na koncert mu jeho spoluhráč řekl: „Jello, ty máš tak velkou hubu, že bys mohl kandidovat na starostu.“ Nápad se Biafrovi zalíbil a na pódiu toho večera začal mluvit o tom, že do voleb skutečně půjde. Během vystoupení další skupiny pak na ubrousek napsal hlavní teze své kampaně. V jeho potměšile provokatérské mysli se zrodil plán na smělou taškařici, s níž upozorní na korupci a licoměrnost politiky ve svém domovském městě.
Hipík diktátorem
Biafra měl vždycky smysl pro ironický a dráždivý humor, dokládá to už jeho pseudonym. Zatímco Jello byla narážka na firmu Jell-O vyrábějící želatinové bonbóny, Biafra odkazovala na krátce existující stát v západní Africe. Provokativní a kontrastní spojení masově vyráběných prázdných kalorií a hladomoru, který Biafře způsobila válka, přesně odráželo způsob, jakým zpěvák čeřil vodu v americké společnosti.
S politikou neměl tehdy jednadvacetiletý punker žádné zkušenosti. Nejblíže se k ní dostal, když k překvapení mnoha svých levicových souputníků tvrdě zúčtoval s demokratickým guvernérem Kalifornie Jerrym Brownem. V prvním singlu Dead Kennedys nazvaném California Über Alles ho posměšně vykreslil jako hippie-fašistického diktátora a pomocí brutálních příměrů tak vymyslel asi nejabsurdnější model politické diktatury.
Volby v San Francisku se v roce 1979 konaly v neklidné atmosféře. Na konci listopadu 1978 zastřelil bývalý člen Rady dohlížitelů Dan White starostu George Mosconea v jeho kanceláři. Důvodem bylo, že White chtěl vrátit svou dřívější rezignaci na funkci, ale starosta ho odmítl znovu jmenovat. Následně White zastřelil i kolegu z rady Harveyho Milka. Později se přiznal, že plánoval vraždu ještě dalších dvou lidí.
White se sám udal policii a z následného procesu, kde mu hrozil až trest smrti, vyvázl s mírnějším verdiktem, protože porota přihlédla k obhajobě, že vraždy spáchal ve stavu snížené příčetnosti. Rozsudek sedmi let vězení ale velmi pobouřil sanfranciskou gay komunitu. Harvey Milk byl totiž prvním veřejně známým homosexuálem ve funkci a nízký trest pro jeho vraha si lidé vykládali jako projev homofobie. Rozhořčení vyvrcholilo 21. května v nepokojích nazvaných White Night riots. Záběr hořících aut z této noci se později dostal i na obálku prvního alba Dead Kennedys…
Mosconeovou nástupkyní se stala Dianne Feinstein, která nejprve dosloužila jeho funkční období a v listopadu 1979 kandidovala v řádných volbách. Jejím hlavním soupeřem byl Quentin Kopp, původně Republikán, který si ale uvědomil, že s touto vizitkou nemá ve výrazně levicovém městě velké šance a proto kandidoval jako nezávislý.
Biafra do voleb naskočil až na poslední chvíli. Tehdejší zákony umožňovaly, aby se kandidátem stal buď ten, kdo sesbírá 1 500 podpisů, nebo složí 1 500 dolarů. Biafra neměl dost peněz, nakonec mu ale pomohly právě nashromážděné podpisy. Díky tomu se dostal do všech volebních brožurek, byl mu poskytnut velkorysý prostor a začal být zván na různé předvolební akce. Jak ale sám řekl, neměl na jejich obíhání čas. V obleku za sedm dolarů ze zastavárny raději vedl kampaň po své vlastní bizarní ose. Říkal jí „shaking babies and kissing hands“.
Komise pro úplatky a klauni do korporátu
Jeho program byla biafrovská směsice satiry, provokace i podnětných postřehů. Hlavním terčem se stala Dianne Feinstein. „Řídila město železnou rukou, policajti byli úplně mimo kontrolu, ale to se jí asi líbilo. Neměl jsem tu kreaturu nikdy rád, a když jsem mohl, škodil jsem jí,“ řekl později. Když se Frankenfeinstein, jak jí přezdíval, vydala na propagační akci úklidu Market Street, odkud slibovala vyhnat všechny bezdomovce, vyrazil Biafra v sofistikovaně vyhlížejícím mlékařském obleku s vysavačem k jejímu sídlu. Plánoval demonstrativně čistit trávník před jejím domem. Od tohoto záměru ho zastavil vysoký plot, s láskyplnou péčí se proto věnoval alespoň vysávání přečnívajících listů, což se dochovalo i na televizních záběrech.
Jeho nápad pronajmout budovy lidí, kteří dlouhodobě neplatí daně, zdarma různým squatterům se sice některým lidem zamlouval, další vize ale byly bez šance na úspěch. Chtěl například postavit po celém městě sochu Dana Whitea a následně prodávat vajíčka, rajčata a kamení, které by na ně lidé mohli házet.
Naproti tomu jeho výzvy, aby bylo ve městě povolené žebrání, z něhož by městská pokladna dostávala 50% podíl nebo plán, podle něhož měli být policisté každé čtyři roky voleni ve svých obvodech, dobře odhalovaly letité problémy korupce a sociálně vyloučených lokalit. „Když jsem si uvědomil, kolikrát na našich koncertech byli policajti, došlo mi, že to bylo i kvůli tomu, že jsme neměli peníze na jejich uplácení.“ Proto se vší nevážností navrhl zřídit oficiální komisi pro úplatky. Ta měla stanovit standardizované částky pro získání licence na prodej alkoholu, výjimky ze stavebních předpisů nebo ochranu před policií.
„Nemohli už dovolit, abych kandidoval“
Kampaň začala žít vlastním životem, jeho příznivci se objevovali s plackami a transparenty na Jellovu podporu. Některé byly stejně absurdní jako jeho vlastní nápady („Pokud Jello nevyhraje, zabiju se!“). Média ale nejvíce zaujalo heslo „Pro Jella je vždycky místo“, protože odkazovalo k reklamnímu sloganu stejnojmenné firmy.
Biafra samozřejmě nemohl pomýšlet na výraznější úspěch. Přesto skončil čtvrtý se ziskem téměř 4 % hlasů. Dostalo se mu za to uznání od mluvčího jeho hlavní soupeřky a pozdější vítězky Feinsteinové: „Pokud lidé jako Jello Biafra mohou získat tolik hlasů, je v tomhle městě něco špatně.“ Druhý v pořadí Quentin Kopp se na celý podnik díval smířlivěji: „V každých volbách najdete někoho s mimořádně odlišnými návrhy. Mě to nijak zvlášť neuráželo. Myslím, že hledal publicitu a uspokojovalo ho, když mohl říkat, co si myslí a projevovat svůj smysl pro humor. Myslím, že jeho reputaci to určitě pomohlo.“
Sám Biafra později svou kandidaturu hodnotil uspokojivě: „Kdyby nebylo mě a Davida Scotta (skončil třetí s téměř 10 % hlasů), nikdy by nemuselo být druhé kolo mezi Feinsteinovou a Koppem. O pět let později se prosadil zákon zakazující lidem kandidovat pod falešným jménem. Přiznali, že jedním z cílů jsem byl já. Nemohli už dovolit, aby lidé jako Jello Biafra ponižovali kandidáty, kteří utratili za kampaň desetitisíce dolarů.“
