Článek
The Smiths jsou pozoruhodným úkazem hudebních dějin. V době, kdy se mainstreamová hudba topila v kýči a vyčpělosti a dominoval jí buď hair metal nebo taneční a elektronické rytmy, objevila se kapela, která na to šla přesně opačně – jednoduchým a zdánlivě obyčejným návratem ke kořenům rockové muziky. A měla úspěch. Třebaže ji vnitřní rozpory po pár letech rozložily a posléze rozežraly tak, že už se nikdy nesešla (a nesejde), zanechala za sebou silný odkaz. V očích a uších mnoha lidí na jeho pomyslném vrcholu trůní skladba The Queen Is Dead.
Objevila se na stejnojmenném albu z léta roku 1986, v době jejich tvůrčího a kariérního vrcholu. I když už její název je provokativní, bylo by chybou soudit ji jen podle jména. Během těch více než šesti minut jejího trvání se v ní odehraje spousta zajímavých věcí.
Otevírá ji fragment skladby Take Me Back to Dear Old Blighty z filmu The L-Shaped Room z roku 1962. Historie samotné písně však byla ještě o mnoho desetiletí starší, jednalo se o populární šlágr z dob první světové války o třech vojácích tesknících po domovské Anglii. Její použití může působit jako výstřelek nebo vtip, podobné úryvky jsou ale v rockových písních jen málokdy bezdůvodně, a platí to i zde, jak ještě uvidíme.
Když se zpěv vytratí, doprovodí ho zlověstně znějící kytarová vazba, do níž vtrhne důrazný úvod na bicí ve skvělém podání Mikea Joyce. Jak se skladba naplno rozjíždí, přichází na scénu zpěvák Morrissey s jedním ze svých vůbec nejzajímavějších textů.
Bere si v něm na paškál královskou rodinu („její královská nízkost“), utahuje si z prince Charlese jako věčného čekatele na trůn i z oblíbené zábavy poddaných – hledání spřízněnosti s královskou rodiny v rodokmenech. V textu použije termín „potomek nějaké staré královny“, což je i slangový výraz pro homosexuály – typický prvek jeho humoru. Nechybí mu ale ani sebeironie: „Já vás znám, neumíte zpívat. – To nic není, měla byste mě slyšet hrát na piáno.“
Vzhledem k námětu se nabízí se srovnání se Sex Pistols a jejich o generaci starší God Save The Queen. Tam šlo ale o spíše o prvoplánovou provokaci původně jinak zaměřeného songu. Zde je smrt královny symbolická, ukazuje provázanost lidí s monarchií a tradicemi a pocit prázdnoty, který by je ovládl, pokud by království zaniklo. V samotném závěru nihilisticky glosuje typické národní instituce – hospodu, církev a monarchii a jejich existenční význam pro běžného Brita.
Třetí sloka „Vloupal jsem se do paláce, s houbou a rezavým klíčem“ odkazovala ke skutečné události z července 1982, kdy se jistý Michael Fagan během krátké doby dvakrát dostal do Buckinghamského paláce, při druhém pokusu dokonce pronikl přímo do ložnice královny Alžběty. Podle legendy se královna probudila a našla ho sedět na okraji své postele, načež spolu několik minut rozmlouvali, než se rozezněl poplach (to se objevuje i v textu skladby). Podle samotného narušitele to však bylo jinak a královna ihned po probuzení z místnosti utekla. Což se asi nikdo nemůže divit.
Faganovi se jeho kousky zdařily i díky nezodpovědnému přístupu policistů, kteří při obou vloupáních ignorovali palácové alarmy s tím, že se jedná o poruchu. Byli za to veřejností velmi kritizováni a ministr vnitra dokonce nabídl svou rezignaci.
Morrissey coby vypravěč vystupuje v roli nenápadného outsidera pozorujícího svět, jehož absurditám nerozumí. „Změnil se svět, nebo jsem se změnil já?“, ptá se svým typickým táhlým zpěvem. Celkově text vykresluje šedivý obraz thatcherovské Británie, jehož melancholie dopadala zejména na mládež. Velmi podobně hodnotil tuto dobu i Joe Strummer v písní This Is Englad ze zavrženého alba Cut the Crap, které shodou okolností vyšlo tentýž rok. Podobnost je pozoruhodná, rozdíl tkví pouze v přímočařejší punkové poetice oproštěné od osobních pocitů.
Nejen textem však živa je píseň a za zmínku stojí i instrumentál. Tady se kapela otevřela experimentům. Výrazným prvkem je kvákadlo, kytarový efekt v podání Johnnyho Marra udávající skladbě pokroucený, neobvyklý tón. Rozmlžená kytara vytváří zajímavý kontrast s naopak direktivně znějící baskytarou Andyho Rourkea. Právě ta stála na samém začátku, protože kolem ní byla celá skladba později postavena. Již jednou vyzdvihované bicí jsou zajímavé tím, že se jedná o loop, tedy smyčku hrající pořád dokola. Joyce ji vytvořil s pomocí audio inženýra Stephena Streeta.
Snad jedinou slabinou písně je její délka. To podstatné se odehraje v první třech a půl minutách, pak se Morrisey loučí několikrát opakovaným „Život je velmi dlouhý, když jsi osamělý“ a následují ještě dvě repetitivní instrumentální minuty, bez nichž by se skladba klidně obešla.
Živá provedení na koncertech byla často kratší právě o tuto závěrečnou pasáž. Asi nejlepší exemplář se zachoval na živém albu Rank. Koncertní verze tak umožňuje vychutnat si zhuštěnější píseň, navíc s podporou druhé kytary Craiga Gannona. Studiová šestiminutová délka naopak dobře ilustruje improvizační atmosféru celé nahrávky a dokumentuje muzikantský vývoj The Smiths, který během své krátké existence prodělali. A nakonec ji beztak jen málokdo přeskočí…
