Článek
V minulé kapitole jsem popsal prvotní zážitky s testováním svých dětí před přípravou na přijímačky. V téhle kapitole se budu věnovat tomu, co předcházelo rozhodnutí do toho procesu jít a s čím se musíte během učení prostě smířit.
Je tedy květen a děti jsou ve čtvrté třídě na konci a právě jsem je naučil sčítat pod sebe. Když tohle zažijete, je první myšlenka dost nepříjemná. Děti jsou debilní, nevím, co si namlouvám, nevezmou je ani na popeláře. Jak to, že ale mají skoro samý jedničky? Týna měla samý vždycky, Petr má dvojku z angličtiny, jinak taky samý. No, zavolal jsem kámošovi, co má dceru ve stejným věku: „Chlape, jak je na tom dcera se znalostmi z matiky na přijímačky, umí … třeba sčítat? Odpověď zněla: „Hele, taky neuměla, ale už půl roku to cvičíme, už jí to celkem jde. Z cermatích testů má teď kolem 30 bodů. Jestli teď začínáte, tak jsi to dost podcenil.“
Jdu se zahrabat, zkazil jsem dětem budoucnost. Kámoš je chytrý, má vystudovaný FEL, děti má asi geniální, už teď to dělají na 30 bodů a ti moji na 2 a 9 bodů. Konečná… To, jak si člověk maluje od narození svoje děti jako geniální, když ve dvou letech napíše A, ve těch letech přečte „Troja“, ve čtyřech letech se ptá na vesmír a jak se narodil první člověk, v pěti letech sčítá do stovky… a v devíti zjistíte, že máte doma debila.
Zpátky k bodům. Realita je taková, že během přípravy se k vám budou dostávat zprávy od spolužáků, od kolegů nebo z internetu. Fanynka dělá běžně 40 bodů, jen ta čtrnáctka jí nejde. Jiříček našel v testu chybu, tak jsme ji poslali do Cermatu a tam si ji opravili a poslali nám bomboniéru. Sandra si nepamatuje, kdy nedala test za 50 bodů, vlastně ano, to bylo před pěti týdny, když měla chřipku a čtyřicítky horečky a po dvouhodinovém studiu Godelových vět o neurčitosti jí to už tak nešlo. Moje rada je nenechte se deprimovat. Těsně po Novém roce měly naše obě děti kolem 20-25 bodů, víc ani náhodou.
To je druhá věc, kterou chci zmínit. Když jsme děti učili, byla naše mírně optimistická nálada – hele, dneska se konečně dostal v češtině přes 30 bodů - vystřídána okamžitě těžkou depresí - jak je možné, že má další test za 15? Zvlášť Petr vynikal nekonzistencí výsledků. Může to být několika faktory: 1) test mu prostě nesedl, 2) cermaťácké testy jsou každý jinak složitý - kolem roku 2020 značně matika zpřísnila, ty před tím v porovnání s novými byly fakt jednoduché, 3) dělo se kolem něco zajímavějšího než test – moucha lítající kolem stropu, fakt zajímavý zvuky z venku, 4) no, nebo nás chtěl jednoduše nasrat.
Když to shrnu:
Smiřte se s tím, že děti ze školy neumí nic, že samý jedničky na vysvědčení nic neznamenají. Na základce se jede podle nejpomalejšího a zavedení inkluze má své jasné ovoce. Musíte je všechno naučit sami a znova.
Stačí začít s učením v září. Začít dřív a vést to přes prázdniny je týrání. Budete se týrat o dva měsíce dýl a ještě si zkazíte dovolenou, nestojí to za to. Není důležité, kolik bodů má na začátku, ale kolik jich má u přijímaček, a většina dětí, co hlásí velké bodové zisky v průběhu, se nedostane. No, vlastně většina dětí se nedostane, když berou 60 z 500 dětí, že jo.
Intermezzo
Každý, kdo své děti něco cíleně učil, ví, že je to nevděčná práce. Učili jsme děti lyžovat – drž nohy trochu od sebe, tlač koleny… zatáčí se takhle, takhle se brzdí. Člověk se s nimi piplá, jezdíte ze svahu pozadu, aby se broučkovi nic nestalo a pořád máte pocit, že to nejde, protože se brouček nesnaží. A víte proč je to tak? No protože se harant fakt nesnaží, má vás na háku. Ví, že to budete zkoušet tenhle den, další a zase další a budete foukat bolístky, utěšovat, kupovat čokoládky, aby nebrečel a tak podobně. A víte, že stačí broučka fouknout do lyžařský školky a první kopec sjede za hodinu, na pomě se naučí za den a za 2 dny s ním budete moct jezdit skoro každý kopec v Česku? Říkal jsem si, že asi blbě učím, ale je to jinak. Já je pozoroval. Instruktor přijde, čapne broučka za ruku, řekne mu já jsem Láďa a budeš dělat, co ti řeknu. A brouček dělá. Pokrč kolínko a on pokrčí a u toho se směje, i když s vámi před půl hodinou s brekem tvrdil, že to nejde a že potřebuje přestávku a horkou čokoládu, nutně …. jako hned, tati.
S těmito zkušenostmi jsme hledali komerční kurzy pro děti. Škola něco pořádala, na internetu je reklama na deset různých pořadatelů kurzů, možná i osobní doučování kantorem, co si chce přivydělat nějak normálně, místo aby jezdil po nocích s Uberem. Jenže jak se vyznat v tom, který kurz stojí za to?
Máme štěstí na sousedy, teda na sousedku. Učí na gymnáziu, a když jsem se s ní bavil, říkala, že se ptá na začátku každého roku, kdo se připravoval a jak. Prý většinou (až na dva až tři exempláře) děti hlásí, že se připravovali se zkouškami nanečisto od p. Husara, ale zase na druhou stranu ona pro ně pracuje, a každá liška chválí svůj ocas (tohle přísloví si zapamatujte, bývá u přijímaček). Po chvíli přemýšlení jsme děti na ty kurzy přihlásili. Kurz na jeden předmět vyjde na 5000 Kč. Kurzy jsou tuším od října až do doby těsně před zkouškami. V obou případech jsme vybrali online kurzy. V případě Týny kvůli covidu a v druhém případě, protože jsme s tím měli dobré zkušenosti. Kurzy jsou dost intenzivní, tuším, že to týdně zabere čtyři hodiny na předmět, přesto to nestačí. K přípravě jsme ještě používali web umimeto.org.
V další kapitole popíšu první nesmělé pokusy o učení s Týnou.
