Angelika, markýza andělů: Československý fenomén

Půvabná mladá žena Angelica Sancé de Monteloup (Michéle Mercier) je proti své vůli provdána za mocného Jeoffreyho de Peyraca (Robert Hossein), uhrančivého muže, o kterém se říká, že je čaroděj. Dívka, která se čerstvě dostala z výchovy v klášteře je k muži značně odměřená. Až postupem času odhalí jeho skutečnou povahu a beznadějně se do něj zamiluje. Jejich společné sídlo v Toulouse navštíví mladý panovník Ludvík XIV., který po spatření přepychu, ve kterém si oba manželé žijí označí oba za zrádce. Mladá žena a její muž pocítí na vlastní kůži, co to znamená být nepřítel státu na vlastní kůži.

Manželé Golonovi byli pyšní na svou literární Angeliku, která vyšla ve čtyřech svazcích a pyšnila se přídomkem francouzského bestselleru a pocítili pochopitelně velké zadostiučinění, když se jejich námětu chopili francouzští filmaři. Poněkud naivně předpokládali, že se filmaři budou držet věrně předlohy a nechají andělsky čistou, krásnou a vzdělanou Angeliku jejímu filmovému osudu podle slov, která napsali do knihy. Jenže to se nestalo. Filmaři měli po čase autorů předlohy plné zuby a Angeliku si vyložili po svém. Z čisté dívky se tak stala mazaná frivolnice, která se nezřídka sníží až k podvodu. Anne Golon o filmu prohlásila:,,Angelika je zahrána spíš osobností Michéle Mercier, a ne taková jaká skutečně je. Takže jednou bych ráda viděla film se skutečnou Angelikou.“

Nebylo to poprvé, co filmaři ignorovali spisovatele a také to jistě nebylo naposled. Autorka však měla velkou pravdu v tom, že film stojí a padá s osobností Michéle Mercier, které se stala tato role požehnáním a prokletím zároveň. Michéle Mercier se narodila do bohaté rodiny lékárníků v Nice a měla od počátku velmi solidní kariéru. Do svých pětadvaceti, kdy hrála Angeliku ztvárnila role v šestadvaceti filmech a povětšinou známých režisérů. Režiséři ji obsazovali do krvavých hororů, hrála femme fatale nebo vdovy a  přitom i přes nízký věk nevypadala vůbec nepatřičně. Diváky překvapovala její suverenita a přirozená přezíravost, kterou pokaždé vložila do svého charakteru. Pro roli Angeliky byla tedy ideální volbou.

Ale jejímu obsazení předcházel ještě poměrně velký konkurz. Toho se zúčastnila Catherine Deneuve, Jane Fonda a velké naděje si dělala i Brigitte Bardot, která milovala předlohu a roli chtěla za každou cenu získat. Producenti se nemohli rozhodnout, protože každá z hereček měla nepochybné vlohy, ostatně nebyly to žádné béčkové herečky, ale filmové hvězdy. Michéle Mercier však nakonec producenty přesvědčila v momentě, kdy měla konkurzu plné zuby a rozčílila se tak, že všechny přítomné bez ohledu na postavení seřvala. Režisér s producenty pochopili, že tahle horkokrevná a přitom chladná blondýna se do filmu bude hodit jako burgundské k telecím líčkům.

Do role šlechtice Peyraca si producenti zvolili herce Roberta Hosseina, který byl synem uznávaného pařížského dirigenta Andre Hosseina. Ten se protloukal jako herec a režisér všelijak, ale před Angelikou působil v Theatre Guignol na Montmartru, což bylo divadlo hrůzy, žádný Shakespeare nebo Ibsen. Jistě není bez zajímavosti, že ve svých začátcích hrál také na Barrandově v koprodukčním snímku V proudech, kde vystupoval s tehdejší partnerkou Marinou Vlady. Fotografie z tohoto filmu naleznete v publikaci o zahraničních zakázkách Barrandova od Pavla Jirase.

Filmaři k natáčení Angeliky přistupovali velmi zodpovědně. Ačkoli měli k dispozici slušný rozpočet, využili kostýmů z již realizovaných produkcí. Značné množství kostýmů tak má Angelika z veleúspěšné adaptace Tří mušketýrů z roku 1961, kterou plánujeme na Filmové klasiky příští týden, a jež patří k těm zdaleka nejpovedenějším. Tvůrci Angeliky měli velkou výhodu, že se jejich příběh odehrává ve stejné době.

Natáčelo se v městečku Montbard, které leží asi šedesát kilometrů od Dijonu a na zámcích Marigny-le Cahouët, Tanlay, Esclimont, ale také přímo ve Versailles a v cisterciáckém opatství Abbaye de Fontenay.

Film se stal obrovským komerčním hitem a filmaři zfilmovali všechny čtyři knižní předlohy, tedy následovaly snímky Angelika a král, Nezkrotná Angelika a Angelika a sultán. Všechny filmy byly velice úspěšné a zejména o Michéle Mercier se hovořilo jako o stálici. To se ovšem nepotvrdilo. Po skončení filmování série se herečka sice v několika filmech objevila, ale publikum si jí navždy zaškatulkovalo, což znamenalo bohužel konec její kariéry.

Robert Hossein měl v tomto ohledu mnohem větší štěstí, protože se ve filmu pravidelně objevoval, ale přitom působil na mimořádně navštěvované pařížské scéně Comedie française, kde režíroval Jeana Paula Belmonda v legendárním představení Cyrano z Bergeracu, který se hrál několik sezón před beznadějně vyprodaným hledištěm. Společně se sešli také ve snímku Profesionál.

Vynikající a nestárnoucí dabing režíroval Čeněk Duba a v hlavních rolích své hlasy propůjčili Libuše Švormová (Angelika), Josef Langmiler (Jeoffrey de Peyrac), dále Josef Vinklář, Vladimír Brabec, Eduard Cupák, Luděk Munzar, Otto Lackovič nebo Petr Haničinec, tedy samé hvězdy! Film se hrál v kinech pouze s dabingem.

V Československu se stala Angelika markýza andělů doslova megahitem, protože jen v kinech jí od října 1968 do konce roku 1990 vidělo 7, 3 milionu diváků! Přestože v kinech platila věková nepřístupnost a lístky stály na tehdejší poměry vyšší částky (okolo 4 až 6 Kčs) byla vyprodaná kina. Pro tehdejší diváky představoval film vizuální zjevení plné francouzské elegance, výpravných kostýmů a nevídané erotiky, která v domácí tvorbě chyběla.

A to neznáme počty diváků u televizních obrazovek. V naší rodině se vždy u tety Heleny na Angeliku připravovaly obložené chlebíčky se šunkou a bramborovým salátem a vychladilo se to nejlepší víno. Můj táta, který je obrovským fanouškem tohoto filmu dokonce jednou přišel pozdě na brigádu socialistické práce v sobotu ráno se slovy: ,,Soudruzi, když chcete práci, tak nedávejte v televizi po ránu Angeliku."

A jak na film reagovala kritika? Rudé právo film nazíralo doslova skrz prsty jako na „pokleslý buržoazní import“. Recenzenti sice uznávali řemeslnou stránku francouzské výpravy, ale film označovali za úpadek vkusu. Varovali před vlnou komerce a „podbízením se nejnižším diváckým pudům“, čímž naráželi na odvážné erotické scény. Časopis Kino Angeliku popisoval jako sice řemeslně zvládnutou, ale obsahově banální „červenou knihovnu pro dospělé“. Redaktoři si často utahovali z přehnaného patosu a nezničitelnosti hlavní hrdinky. Oficiální kritika se sice snažila diváky vychovávat, ale paradoxně tím touhu vidět „zakázané západní ovoce“ ještě více umocnila. Diváci ignorovali přezíravě recenze a masově hlasovali peněženkami u pokladen kin.

Čas trhnul oponou a dnes můžeme směle říct, že vyhrál jednoznačně výstřih Michèle Mercier. Zatímco na ideologické recenze z Rudého práva dnes padá prach v archivech, nebo jak lístek do kina stál bůra a ne dvěstěosmdesát korun, vzpomínáme s nostalgickou náladou dodnes. Angelika, markýza andělů totiž dokázala nemožné: přežila komunistické cenzory, přežila intelektuální kritiky a s noblesou sobě vlastní přežívá i digitální věk i nepovedený remake natočený u nás. A jak to máte s Angelikou vy? Viděli jste ji v kinech nebo v televizi?

Poslechněte si mluvený podcast od Ondřeje Slaniny, spisovatele a autora profilu Filmové klasiky

TVŮRCI, HERCI, FORMÁTY

Francie/NSR/Itálie 1964, Angélique marquise des anges, režie: Bernard Borderie, scénář: Bernard Borderie, Daniel Boulanger, Claude Brulé podle knihy Anne a Serge Golonových, kamera: Henri Persin, hudba: Michel Magne, střih: Christian Gaudin, hrají: Michéle Mercier, Robert Hossein, Jean Rochefort, Claude Giraud, Robert Hoffmann

115 minut, 35 mm, 2.35:1, barevný

SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:

SLANINA, Ondřej. Slavná románská filmová klasika. Praha: Charon media, 2021. ISBN 978-80-90497-54-2.