Ať žijí duchové: Příběh slavné pohádkové komedie

Kamarádi z klukovské party si chtějí ověřit svoji statečnost. Vůdce Jenda (Jiří Procházka) rozhodne, že se po dvojicích půjdou večer podepsat na zeď hladomorny opuštěného a zchátralého hradu Brtníku. Adámek (David Vlček) a Vendelín (Tomáš Holý) se podepíší, ale pak utečou před podivným vytím a strašením. Jenda a Zrzek se propadnou do země hned poté, co zahlédnou na zdi ohnivý nápis: „Vy cizáci zmizte!“. Děti touží mít na hradě klubovnu, a tak jde Jenda žádat o povolení. Vedoucí potravin Jouza (Lubomír Lipský) by ale rád pěstoval na hradě žampiony. Ředitel školy Vávra (Vlastimil Brodský) fandí dětem a navštíví s nimi hrad i myslivnu, kde si domluví dodávku trámů na novou střechu výměnou za vysázení nových stromků. Večer se s křikem prvního nočního ptáka zjeví dětem malá Leontýnka (Dana Vávrová) v šatech starodávného střihu. Ona a její otec rytíř Brtník obývají jako duchové hrad a zájem lidí je ruší. Proto jim připravují nástrahy.

Námět filmu do tvůrčí skupiny Oty Hofmana přinesl spisovatel Dalibor Pokorný, ale filmovou podobu příběhu je dílem trojice Zdeněk Svěrák, Jiří Melíšek a režiséra Oldřicha Lipského, který je podle dobových zvyklostí rovněž autorem technického scénáře. Původním záměrem bylo vytvořit moderní dětskou komedii, která by se vyhýbala klasickému pohádkovému schématu. Je ostatně s podivem, že v tvůrčí skupině Oty Hofmana vznikalo pohádek překvapivě málo a cílem bylo se soustředit především na dětskou duši a náhled na svět dětskýma očima.

To je i příběh filmu Ať žijí duchové. Děti se rozhodnou vzít iniciativu do svých rukou navzdory mnohým dospělým. Jelikož se píší sedmdesátá léta, vše probíhá pod bedlivým dohledem desítek schvalovačů. V archivu na Barrandově jsem zjistil, že posudky na scénáře velice často vypracovávala herečka a komunistická ideoložka z přesvědčení Jiřina Švorcová, která si za každý list papíru inkasovala tisíc korun! Zdeněk Podskalský ve svých pamětech napsal, že při kontrole vyplacených honorářů za film Noc na Karlštejně nevěřícně sledoval, kolik peněz z utracených milionů skončilo v obálkách lidí, kteří na filmu vůbec nepracovali.

Literární scénář byl oficiálně schválen 20. února 1976, přičemž schvalovací komise tehdejšího režimu vnímala motiv svazácké mládeže budující užitečné dílo (oprava hradu) pozitivně. Tím tvůrci získali zelenou a Oldřich Lipský, který byl sám zapáleným komunistou, mohl hned v květnu téhož roku dokončit technický scénář pro realizaci.

Filmový hrad Brtník se natáčel na zřícenině gotického hradu Krakovec u Rakovníka. Když sem v roce 1977 dorazil štáb režiséra Oldřicha Lipského, památka vypadala zcela jinak než ve filmu. Skutečný Krakovec totiž vůbec neměl střechu. Výrazná červená špičatá střecha, kterou diváci v kině viděli, byla vytvořena pomocí dokonalého triku – architekti ji vyrobili jako miniaturu a umístili těsně před objektiv kamery tak, aby opticky pasovala na zdi zříceniny. Další scény, jako například slavná samoobsluha, se pak dotáčely v Novém Kníně a Mníšku pod Brdy.

Atmosféra na place byla sice plná dětské energie, ale pro dospělé herce představovala náročnou zkoušku trpělivosti. Jiří Sovák, který ztvárnil rytíře Viléma z Brtníku, natáčení na hradě doslova protrpěl. Trpěl totiž silným revmatismem a sychravé, chladné zdi zříceniny mu způsobovaly velké bolesti. Navíc se musel neustále potýkat s desítkami neposedných dětských komparzistů, což jeho pověstnému smyslu pro klid příliš nepřidávalo. Přesto na place vznikla řada nezapomenutelných momentů a vtipných situací, které filmu dodaly jeho neopakovatelné kouzlo. Hovořil jsem s jedním z účastníků natáčení, který popisoval režiséra Lipského jako málomluvného člověka, kterého dětský hlahol během natáčení už docela rozčiloval. Ostatně Lipský po tomto filmu žádný dětský film vyloženě s dětskými herci nenatočil.

V roce 1977 neměli tvůrci k dispozici CGI a samozřejmě ani AI. Všechny trikové scény musel kameraman Jan Němeček s režisérem Oldřichem Lipským vymyslet přímo na place za pomoci optických efektů, odrazů v zrcadlech a v předpokládaných střizích. Nejsložitější bylo natáčení scén s malými trpaslíky. Ti nevznikli žádným zmenšováním v laboratoři, ale využitím takzvané nucené perspektivy. Dětští herci převlečení za skřítky stáli desítky metrů daleko na kopci, zatímco dospělí herci byli těsně u kamery. Správným zaostřením a přesným úhlem záběru vznikl dokonalý klam, že jsou skřítci maličcí a stojí dospělým přímo na stole.

Dalším výzvou byly oživlé předměty – například sekery, které samy sekají dřevo, nebo létající polena. Tyto efekty se točily technikou stop-motion užívanou v animovaném filmu, kdy se předmět kousek posunul, vyfotilo se jedno políčko filmu a proces se opakoval. Podotýkám, že bez socíku by se to nedalo vůbec uplatnit, protože tyto sekvence jsou extrémně finančně i časově náročné. U scén, kde věci létaly vzduchem v reálném čase, využívali rekvizitáři tenká, černá nylonová lanka. Ta musela být napnutá tak šikovně, aby je tehdejší filmový materiál v protisvětle nedokázal zachytit. Každý povedený trik tak byl výsledkem obrovské matematické přesnosti a hodin trpělivosti celého štábu. Dnes by tyto scény natočilo třináctileté dítě na mobil během pár hodin.

Písničky z filmu tvoří určitě polovinu jeho úspěchu a pro skladatele Jaroslava Uhlíře šlo o jeho vůbec první velkou filmovou zakázku v kariéře. K projektu ho přivedl textař Zdeněk Svěrák, se kterým tehdy teprve začínal tvořit autorskou dvojici. Společně složili hity jako Hajný je lesa pán, Zavolejte stráže nebo Šupy dupy dup. Melodie Uhlíř záměrně napsal velmi jednoduše a chytlavě. Například v písni Skřítkové tesaři využil Uhlíř trik, kdy se úvodní motiv opakuje třikrát úplně stejně, což posluchači okamžitě utkví v paměti.

Natáčení hudebních scén provázely ostré diskuze s režisérem. Když Jaroslav Uhlíř přinesl první verzi dnes již kultovní písně Pramen zdraví z Posázaví, Oldřich Lipský mu podle legendy ostře vynadal. Skladba se mu zdála příliš pomalá a nudná. Uhlíř musel melodii zrychlit, dát jí pochodový rytmus a teprve tehdy byl režisér spokojený. Vlezlého Pribináčka zná určitě každý a i ostatní výrobci se postupně snažili složit podobné „vlezlé“ hity. Vedle nich je ovšem Uhlířův originál nedosažitelnou metou.

Dětští hrdinové dodali filmu obrovskou autentičnost, ale pro většinu z nich byla tato zkušenost jedinou velkou rolí v životě. Výjimku tvoří samozřejmě dětská superstar Tomáš Holý a Dana Vávrová, která poté prožila úspěšnou filmovou kariéru v Německu.

Když byl film v listopadu 1977 uveden do kin, zaznamenal masivní divácký ohlas. Podle historických statistik specializovaného webu o návštěvnosti českých kin Kinomaniak vidělo snímek v československých kinech celkem 655 436 platících diváků. Skutečný zásah byl však násobně vyšší – film se stal vánočním hitem Československé televize hned při své televizní premiéře na Štědrý den v roce 1978 a dodnes patří k nejčastěji reprízovaným titulům. Já sám si film pamatuji primárně černobílý z televize na chalupě. A jak si ho pamatujete vy?

TVŮRCI A ÚDAJE O FILMU:

1977, režie: Oldřich Lipský, scénář: Zdeněk Svěrák, Jiří Melíšek, Oldřich Lipský, kamera: Jan Němeček, střih: Miroslav Hájek, hudba: Jaroslav Uhlíř, kostýmy: Ludmila Ondráčková, hrají: Jiří Sovák, Vlastimil Brodský, Dana Černá, Tomáš Holý, Jiří Procházka, Věra Tichánková, Lubomír Lipský

84 minut, 1.66:1, 35 mm, barevný

SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY: