Spálené stodoly: Delon a Signoretová ve hře nervů

Nedaleko vesničky ve francouzských horách blízko švýcarských hranic je zavražděna bohatá mladá žena z Paříže. Její tělo leží ve sněhu nedaleko zánovní limuzíny a ve hře je i značná suma peněz. Vyšetřování vede vyšetřující soudce Larcher (Alain Delon). Jeho podezření se soustřeďuje kolem samoty nazvané Spálené stodoly, kde žijí dvě generace rodin, kde by se pár podezřelých našlo. Ústřední postavou je padesátiletá Rosa (Simone Signoret), která má na statku rozhodující slovo. Její autoritu uznává celá vesnice, její děti se jí bojí a manžel se uzavřel před světem i před ní v dílně, kde opravuje hodiny.

Policie ovšem vyšetřujícího soudce neustále utvrzuje, že i přes určité osobnostní poklesky zdejších by tak příšerného zločinu nebyl nikdo schopen. Larchera silná žena Róza přitahuje, ví, že má před sebou nejen tvrdého protivníka, ale především silnou osobnost: „Silná, že by mohla krýt poklesky svých děti, ale natolik přímá, že by to nebylo možné.“ V rodině Rózy bublají na povrch neurózy, nevyřešené vztahy, alkoholismus a jiné poklesky a všudypřítomný mladý soudce je pořád poblíž. Mohl tu nebohou mladou dámu zabít skutečně někdo ze statku Spálené stodoly?

Simone Signoret si Delona do filmu vyžádala osobně. Nikdy neskrývala svou mimořádnou slabost pro toho „kluka“, jak ho sama nazývala. Podle jejího názoru byl Delon „jemný a šlechetný blázen“, který si hraje na drsňáka. Skutečnost byla ale zřejmě poněkud jiná.

Natáčení totiž připomínalo noční můru. Mezi Delonem, který byl zároveň producent filmu a hlavní hvězdou filmu a uznávanou srovnatelnou hvězdou Signoret docházelo k častým třenicím. Ty často vrcholily tím, že ani jeden z nich často nevyšel ze svého přívěsu, aby odehráli společnou scénu. Herečka Miou Miou na natáčení často plakala a každý pátek doufala, kdy končil pracovní týden doufala, že to bude po víkendu lepší.

Jeden pátek však přišla studená sprcha úplně pro všechny. Režisér se nedomluvil s pomocným režisérem a způsobil chybu v natáčecím plánu. Každý z herců se tak připravoval na jinou scénu. Delon byl nesmlouvavý. Režiséra před celým štábem seřval a poslal ho na celý následující týden domů do Paříže.

Alain Delon vysvětlil důvody nesváru s režisérem takto: „Lidé nechápou, že rozkazovat chci pouze průměrným partnerům. Nikdy jsem neterorizoval Bliera, Melvillea ani Viscontiho! Ti jsou někdo! Je pravda, že jsem řekl režisérovi, aby odešel a jeho práci jsem převzal, ale udělal jsem to z toho důvodu, že on nebyl schopen film udělat a někdo ho přeci udělat musel.“

Delon tak týden snímek režíroval a Chapot se trýznil ve svém pařížském bytě. Po týdnu se vrátil na plac a jeho vlasy byly prokvetlé šedinami. V Paříži se mezi filmařskou komunitou začalo o filmu hovořit jako o souboji rozmařilých hvězd. Chapot sice nikdy nepatřil k uznávaným režisérům, ale mezi herci byl oblíbený a rádi s ním pracovali. Ačkoli je tento film jeho nejzdařilejším, natočil ve své kariéře dohromady sedm snímků. Stigma Delonova příkrého jednání se však nikdy nezbavil a nikdy se s ním nevypořádal.

Alain Delon byl v tenzi už od počátku filmování. Obával se, že na roli nestačí. Domníval se také, že vyšetřující soudce má určité předpoklady zevnějšku, který odpovídá povolání a publikum jej odmítne. Obavy, že postava by měla odpovídat postaršímu, seriózně vyhlížejícímu a movitějšímu pánu, kterému je minimálně přes čtyřicet, se ukázala ovšem jako naprosto mylná. Reakce byly kladné.

V epizodní roli manželky soudce Larchera se objevila na hercovo přání dcera Jeana Gabina Florence Moncorgé-Gabin, která na tomto filmu pracovala jako skriptka. Má ve filmu jen několik minut filmového času a většinu jej prolíbá s šarmantním Delonem ve voze. Ostatně jak napsala ve svých pamětech (pozn. autora - vřele doporučuji!), prožila s hercem krátké milostné vzplanutí a pojilo je dlouholeté přátelství.

Spálené stodoly jsou spíš než kriminálním dramatem, dramatem rodinným a i pointa snímku není pro milovníky detektivek uspokojivá. Jenže pokud se do filmu zadíváte, zjistíte už po několika minutách, že vás více než ta nebohá zavražděná žena ze začátku filmu mnohem více zajímá, jak to vlastně chodí na statku Spálené stodoly. Tomu ostatně odpovídá i závěrečná pointa, kterou odmítám prozrazovat. Ve světle informací, které o filmu nyní víte pro vás ovšem závěrečný obraz bude mít nečekanou sílu.

Spálené stodoly viděl v době premiéry bezmála milion diváků. Ve stejný rok se do kin dostalo podobně laděné drama Aféra Dominici s Jeanem Gabinem. Oba filmy mají jedno společné. Nevypráví ani tak kriminální příběh, jako příběh uzavřeného společenství, do kterého zasáhne zločin.

Film se hraje dodnes v původním dabingu s hlasy Eduarda Cupáka a Jiřiny Petrovické režiséra Bedřicha Fronka z roku 1973.

Jak jsem později zjistil, Simone Signoretová byla hlasitou kritičkou vojsk Varšavské smlouvy při invazi v srpnu 1968, čehož si komunističtí kolaboranti byli dobře vědomi a když jsem si četl její paměti o jejich nejzajímavějších filmech, překvapilo mě, jak málo se jejich filmů dostalo do československé filmové nebo televizní distribuce. Nejvíc mě mrzí naprostá ignorace skvostného thrilleru Ďábelské ženy, který se dodnes nehraje ani v televizi a přitom je to jeden z nejlepších thrillerů všech dob a samozřejmě Doznání, o kterém jsem psal nedávno, a jehož československou premiéru navštívila po pádu režimu.

Film i přes těžké téma slavil solidní divácký úspěch. Ve Francii ho vidělo bezmála milion diváků. Statistické údaje z Československa, Itálie, Švýcarska a Německa nejsou známy, ale odhaduji, že film viděly v kinech vyšší statisíce diváků a v televizi se při reprízách jistě zapsal mezi trvalky.

HERCI, TVŮRCI, FORMÁTY:

Francie/Itálie 1973, Les granges brûlées, režie a scénář: Jean Chapot (některé scény režíroval Alain Delon), kamera: Sacha Vierny, střih: Hélène Plemiannikov, hrají: Alain Delon, Simone Signoret, Paul Crauchet, Bernard Le Coq, Miou-Miou, Jean Bouise, Catherine Allégret, Renato Salvatori, Fernand Ledoux

95 minut, 1.66:1, 35 mm, barevný

SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:

SLANINA, Ondřej. Slavná románská filmová klasika. Praha: Charon media, 2021. ISBN 978-80-90497-54-2.

MONCORGE-GABIN, Florence. Když už mít otce, tak ať je to Gabin, Praha: Mladá fronta, 2006. ISBN 80-204-1210-7