Fantomas: Jak modrý padouch pobláznil Čechy

Novinář Fandor (Jean Marais) je zamilovaný do své krásné snoubenky (Myléne Demongeot) a právě je na stopě nejslavnějšího zločince Francie, který si říká Fantomas. Fantomas je hlava velice sofistikované organizované zločinné bandy, která provádí neskutečné kousky, disponuje značným majetkem a technikou a zakládá si na tom, že je nepolapitelný. K tomu mu pomáhají dokonalé převleky, takže nikdo nezná jeho pravou tvář. Pokud ukáže svou pravou tvář, je zakrytá modrošedou gumovou maskou.

Není to ale jen Fandor, kdo je Fantomasovi na stopě. Jde po něm samozřejmě i Surete, konkrétně komisař Juve (Louis de Funés). Tomu je náramně záhadné, že pokaždé, když je na stopě Fantomasovi, dorazí tam s křížkem po funuse, ale pokaždé se tam potkává s Fandorem. Logicky mu dojde následující… Fandor je Fantomas. No, nebude to jednoduché.

Fantomas lákal filmaře už od momentu, kdy se začal objevovat v laciných sešitech a také ho úspěšně zfilmovali. Poprvé na pultech se objevil v roce 1911 a stal se bez nadsázky absolutním hitem. Autoři Pierre Souvestre a Marcel Allain napsali v následujících dvou letech třicetjedna příběhů s geniálním zločincem. Na plátně se díky Gaumontu objevil Fantomas ještě v éře němého filmu, kdy vzniklo hned pět filmů. V roce 1937 byl natočený snímek Monsieur Fantomas a do roku 1949 se objevily ještě tři filmy. V šedesátých letech se ho rozhodli producenti resuscitovat a natočili trojici výpravných velkofilmů, které si okamžitě podmanili publikum. Cílem však nebylo vrátit Fantomase, ale konkurovat jinému zásadnímu hrdinovi – Jamesi Bondovi, který byl díky svému prvnímu dobrodružství Dr. No fenoménem dobrodružné komedie.

Fantomase znovu přivedl na svět Gaumont, který má ostatně práva dodnes. Společnost na post režiséra angažovala André Hunebellea, který se narodil roku 1896 v Meudonu. Začínal jako producent a až od padesátky se začal věnovat režii, což je u filmu spíše netypické. Většina producentů se totiž málokdy chce přeorientovat na dění na place. A začátky neměl vůbec jednoduché. Točil nenáročné komedie, které měly jedno společné. Rozhodně to nebyly žádné šlágry. Štěstěna se na něj usmála až v letech padesátých, kdy natočil hned několik úspěšných historických dobrodružných romancí s Jeanem Maraisem Kapitán a Hrbáč a ten byl pro Hunebella také první volba pro roli novináře Fandora.

Marais hrál novináře, ale také geniálního lupiče, který byl ve Francii oblíbeným protagonistou kladných reků bez bázně a hany. Ostatně v Československu Maraise ve filmu dabovali hned dva herci – Fandora Vladimír Ráž a Fantomase Miroslav Moravec. Producenti si Maraise oblíbili, protože měl dokonalou atletickou postavu a nenechával se zastupovat kaskadéry. Historické dobrodružné snímky ovšem už počátkem šedesátých let příliš netáhly a Marais byl už přeci jen padesátník. Nabídku na Fandora a Fantomase rád přijal. To ještě netušil, že s ním bude obsazen Louis De Funés. Možná by si podpis smlouvy rozmyslel.

Natáčení pro Maraise z fyzického hlediska bylo tvrdým oříškem, který ale samozřejmě ustál. Nanášení gumové masky zabralo dost času a ještě horší bylo v ní hrát. Nejzábavnější na celé věci je skutečnost, že masku si navrhl Marais sám! Náročnější bylo natáčení s Funésem. Komisař Juve byl Fantomasovým protihráčem a původně ho měl hrát Bourvil. Bourvil bez potíží diváky pobavil a mnozí jeho herečtí spoluhráči uznávali jeho herecké schopnosti. Jenže Bourvil vážně onemocněl a  role přistála na stole Funésovi. Režisér ho dobře znal a navíc byl pravým opakem mužného lumpa Fantomase.

Funés začínal jako epizodní herec ve filmu Ložnice dospívajících děvčat a jako epizodní herec se objevil i v Kapitánu Fracassovi. V obou filmech hrál Marais hlavní roli a představa, že ten malý plešatý směšný chlápek bude na plakátech stejným písmem a ve stejné velikosti jako on, ho naplňovala velkým hněvem. Jenže během natáčení se v kinech objevil film Četník ze Saint Tropez a více než sedm milionů diváků v kinech Maraisovi ukázali, že jeho jméno bude na plátně možná mnohem menším písmem, než ten malý směšný příštipkář. V ten moment začalo peklo na zemi.

Funésovi totiž stoupla sláva do hlavy. Byl hrubý na kolegy na place, křičel na ně a sprostě jim nadával. Marais musel polykat hned dvě hořké pilulky. Bylo mu jasné, že pokud se vůči kolegovi vymezí, může to být bráno i tak, že z pozice zapadající hvězdy kritizuje vycházejícího novice, byť více než padesátiletého. Na druhou stranu bylo z duše protivné pozorovat jak Funés křičí na ostatní kolegy. Režisér Hunebelle tak musel hlavní hvězdě často promlouvat do duše. Funés se rděl a omlouval, a dušoval se, že si je toho vědom a určitě se napraví. Hunebelle však nikterak nestranil ani Maraisovi.

Při jedné scéně, kdy Marais utíkal, zařval na něj:

To samozřejmě Funés nenechal bez odezvy a k pobavení ostatních ukazoval Maraisův běh ála Marilyn Monroe nebo Clark Gable. Lidi se sice smáli, ale Marais svého kolegu začal nenávidět. A já si myslím, že je to pochopitelné. Funés k filmu i přes své nejisté postoje přistupoval velice zodpovědně. Scénu, kdy visí na helikoptéře odehrál bez kaskadéra a přestože byl jen metr nad zemí, visel na laně několik hodin. Bohužel po těchto scénách došlo k částečnému ochrnutí jeho svalů a musel pak několik let chodit na rehabilitaci.

Jenže lidi jsou zkrátka jenom lidi. Nemyslete si tedy, že by natáčení Fantomase provázela jen depresivní nálada a souboj o výši ega. Myléne Demongeot popisovala jak skvěle s Funésem vycházela a jak ráda se zúčastnila večeří s Funésem, kdy herec hýřil zábavnými příběhy a také neopomněla zdůraznit jak Funésovi záleželo, aby bavil celý štáb – kulisáky, osvětlovače a všechny možné a nemožné asistenty, které na filmu naleznete. Mimochodem diváci všechny herce z Fantomase dobře znali, včetně sličné Myléne Demongeot, protože se objevila ve dvojdílném megaúspěšném zpracování Dumasova bestselleru Tři mušketýři, které bude brzy také i na Filmové klasiky.

Film byl velice výpravný. Natáčelo se po celé Paříži, dále v údolí Rhony a v Alpách a shodou okolností jsem projížděl lokace Fantomase před třemi lety a ta krajina je úžasná. Fantomas má rovněž skvělou hudební kompozici Michela Magneho. Film měl velký úspěch a dočkal se pokračování Fantomas se zlobí a Fantomas kontra Scotland Yard.

Kritika v Československu film přijala rozporuplně. Pro zapálené marxistické teoretiky byl film ukázkovým příkladem západního konzumního eskapismu. Vytýkali mu, že nepřináší žádné hlubší společenské poselství ani morální ponaučení. Kritika často varovala, že snímek odvádí pracující lid od budování socialismu k levné, povrchní podívané plné luxusních aut, drahých obleků a moderních technologií kapitalistického světa.

Aby režim obhájil nákup a promítání západního filmu, kritici si našli ideologickou berličku v postavě komisaře Juvea (Louis de Funès) a jeho podřízených. Celá francouzská policie je ve filmu vykreslena jako naprosto neschopná, hloupá a byrokratická. Komunistická kritika tak film interpretovala jako skvělou satiru na neschopnost buržoazního státního aparátu a západních bezpečnostních složek, které si nedokážou poradit s organizovaným zločinem.

Oficiální recenze vyjadřovaly obavy z toho, že záporná postava (Fantomas) je divácky atraktivnější, inteligentnější a elegantnější než zástupci zákona. Vytýkaly filmu, že oslavuje zločince, dává mu do rukou neomezenou technologickou moc a ukazuje násilí a bezpráví jako zdroj zábavy, což bylo v přímém rozporu se socialistickou výchovou občanů.

U obyčejných lidí ale moralizování tisku nepadlo na úrodnou půdu. Diváci vzali kina doslova útokem. U pokladen kin se stály nekonečné fronty a první díl nakonec na území tehdejší federace vidělo neuvěřitelných 4,55 milionu diváků. Spolu s oběma navazujícími pokračováními a pozdějšími obnovenými premiérami v 80. letech přilákala celá trilogie do československých kinosálů bezmála 8 milionů lidí!

Zásadní podíl na tomto historickém triumfu měl však ještě jeden faktor – tehdejší fenomenální dabing. Zatímco v originále hrál Louis de Funès roli komisaře Juvea ve svém typickém, až hystericky kulometném tempu, geniální František Filipovský vtiskl postavě zcela nový, mnohem plastičtější rozměr. Jeho dabingový výkon byl tak brilantní, že jej v dobových recenzích výjimečně chválila i jinak přísná komunistická kritika. Traduje se dokonce, že když sám Louis de Funès slyšel Filipovského český hlas, uznal, že český herec jeho postavu výrazně vylepšil a udělal ji mnohem zábavnější. Nezaostal ani Miroslav Moravec, který svým charismatickým, mrazivým hlasem propůjčil maskovanému zloduchovi ten správný démonický šmrnc a navždy ho zapsal do paměti několika generací tuzemských diváků. Ostatně k popularitě jistě dopomohlo i Fantomasovo účinkování v kultovním rodinném seriálu Václava Vorlíčka Arabela.

Ostatně i Marais vzal po obrovském úspěchu Fantomase na milost. V rozhovoru pro časopis Cinemonde řekl: ,,Fantomas je poezie. Poezie ze světa, který potřebuje něco neobyčejného, jakýsi hypnotický stav, vzrušení a bláznovství. Fantomas byl napsán proto, aby pohnul apatií maloměšťáků. Fantomas nám vrací naše sny.“

Podcast o Fantomasovi namluvený autorem článku Ondřejem Slaninou

TVŮRCI, HERCI A FORMÁTY:

Francie/Itálie, 1964, režie: André Hunebelle, scénář: Jean Halain a Pierre Fourcad podle novelových sešitů Pierra Souvestra a Marcela Allaina, kamera: Marcel Grignon, hudba: Michel Magne, kostýmy: Mireille Leydet, hrají: Jean Marais, Louis de Funés, Myléne Demongeot, Jacques Dynam, Robert Dalban, Marie-Hélene Arnaud, Christian Toma

104 minut, 2.35:1, 35 mm, barevný

SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:

SLANINA, Ondřej. Slavná románská filmová klasika. Praha: Charon media, 2021. ISBN 978-80-90497-54-2.