Mlčení jehňátek - 16 minut stačilo Anthonymu Hopkinsovi, aby nás vyděsil

Agentka FBI Clarice Starlingová (Jodie Foster) úspěšně absolvovala výcvik v Quanticu a její přímý nadřízený Jack Crawford (Scott Glenn) jí pošle do nejvíce střežené věznice, aby provedla výslech s Dr. Hannibalem ,,kanibalem" Lecterem (Anthony Hopkins). Má od něj získat psychologický profil pachatele brutálních vražd, přezdívaném ,,Buffalo Bill" při kterých násilník odstraňuje zabitým obézním ženám ze zad kůži a do úst jim vkládá larvu smrtihlava. Pokud bude Lecter ochoten spolupracovat, může mu nabídnout cokoliv.

Mlčení jehňátek mohlo být lehce nadstandardním žánrovým titulem, kdyby se u filmu nesešla celá řada faktorů, které ovlivnila náhoda. Každopádně vezměte zavděk informací, že majitelem práv na postavu Hanibala Lectera je italský producentský titán Dino De Laurentiis, který dal režisérovi Jonathanu Demmemu práva na postavu za dolar. Poučený z finančního debaklu Lovce lidí Michaela Manna, první filmové adaptaci románu Červený drak, kde hrál Lectora (ano, skutečně se jmenoval jinak!) Brian Cox, se De Laurentiis rozhodl dát dotírajícímu filmaři práva za hubičku s tím, že v případě výdělku natočí ve své produkci pokračování. Když film vydělal jmění, bylo rozhodnuto a všechna ostatní zpracování postavy Dr. Lectera jsou z produkce italského nestora a již čtvrt století jeho půvabné dcery Marthy.

Pro účinkování ve filmu byl v branži osloven téměř každý s alespoň trochu známějším obličejem, protože původně zamýšlení herci Michele Pfeiffer a Jeremy Irons role odmítli. Nabídku nakonec přijali herci Scott Glenn a již Oskarová Jodie Foster, kteří byli okamžitě vysláni do Quantica, kde dostali zkrácený výcvik profesionálních agentů. Agentům FBI se projekt velmi líbil, protože popisoval tehdejší moderní metodu vyšetřování – podrobný profil pachatele. Scénář také reflektoval jejich reálnou práci, nikoliv filmovou fikci, kde by se jen střílelo a svižně ujíždělo auty. Na filmu se podílel i legendární agent FBI John Douglas, který pomáhal dopadnout sériové vrahy B.T.K., Atlantského vraha dětí a natáčel slavné rozhovory s odsouzenými vrahy Charlesem Mansonem, Speckem etc. Podle Douglasova životního příběhu vznikl kvalitní seriál Mindhunter od Netflixu pod taktovkou Davida Finchera nebo dlouhotrvající série Myšlenky zločince (Criminal Minds).

Anthonyho Hopkinse si režisér Demme vybral na základě jeho hereckého výkonu v Lynchově Sloním muži a ten byl rolí mimořádně potěšený. Hopkins měl podle legendy říct: „Ale v tom filmu jsem byl kladná postava?“ a Demme mu odpověděl: „Vždyť Lecter je taky dobrák, akorát se mu to trochu pomotalo v hlavě.“ Přestože se na plátně vyskytuje jen 16 minut z celkového času, jsou všechny jeho výstupy bez nadsázky legendární. Hopkins byl dobrý přítel Richarda Burtona a inspiroval se filmem 1984, kde Burton ztvárnil postavu O’Briena. Společné mají to, že oba pro tuto roli viditelně nemrkají. Je to drobný prvek, ale ve výsledku je to neuvěřitelně znát. Lecter tak budí podezřelým dojmem, protože se neustále dívá zpříma do očí a divákovi jednoduchý trik povětšinou nedojde. Hopkins vymyslel také charakteristický rys své postavy, kdy saje vzduch a vydává nepříjemný zvuk. Demme se pak přiznal, že ho to vždy strašně rozčilovalo, a Hopkins se tomu jen ušklíbl.

Film natáčel do té doby převážně komediální režisér Jonathan Demme, který zde inscenuje naprosto bravurně dramatické scény a veškeré nechutnosti vytlačuje na povrch pouze díky divákově představivosti. Používá při tom klasického klišé – symboliky barev. Příkladem budiž scéna, kdy Dr. Chilton sestupuje s Clarice k celám. Jdou po schodech dolů, světlo je čím dál tím více tlumené, už to na diváka začíná působit. Když jsou již téměř dole u cel, zastaví se pod červenou žárovkou (ve filmu znamená červená násilí) a Chilton dramaticky vypráví o tom, jak Lecter brutálně pokousal sestřičku.

Scéna převozu do Memfisu, útěku z vězení a brilantně vedené rozhovory patří mezi klenoty žánru. A paradoxně je to právě Demmeův smysl pro černý humor, který si obecenstvo zamilovalo. Některé hlášky dnes patří do běžného slovníku, např.: „Pozval jsem na večeři jednoho starého přítele“. Scénář je věrnou adaptací knihy a napsal ho profesor Ted Tally, kterého osobně považuji za nejlepšího scenáristu 90. a nultých let. Harrisovu knihu jsem četl a Tally do filmu zakomponoval všechny klíčové postavy a situace, což je vzhledem k délce filmu a rozsahu knihy obdivuhodný výkon. To co Telly vynechal použili televizní filmaři do sérií Hannibal a Clarice.

Za kamerou byl Tak Fujimoto, který s Jonathanem Demmem natáčel už několikrát.Většina hereckých záběrů je snímána ve velkých detailech, takže herci musí skvěle ovládat mimiku. Když filmová výtvarnice Kristi Zea nahradila obligátní vězeňské mříže sklem, byl Demme sice nadšený, ale podstatně méně Tak Fujimoto. Každý profesionální kameraman potvrdí, že točit s tolika možnými odrazy je velmi náročné a ani Fujimotovi se několikrát nepodařilo zabránit viditelné optické chybě. Fujimotovy záběry lesního běhu nebo scény ze sklepení jsou však mimořádné.

Po podrobném rozboru filmu musím konstatovat, že atmosféru Mlčení jehňátek významně proměnili zejména zvukař a hudební skladatel. Howard Shore složil zásadní dílo svého žánru a i pro samotný poslech je to fantastická záležitost. Zvláštní uznání si zaslouží zvukař. Neustále jsem přemýšlel, proč je ten film tak zneklidňující. Pod celým snímkem, tedy jakýmkoliv obrazem, je slyšet velmi ztlumený hluk větráku. Tento prvek se pak objevuje v celé řadě pozdějších thrillerů.

Film byl uveden v lednu 1991 a opozdil se oproti původně plánované premiéře. Společnost Orion, která ho vyráběla, vyhlásila těsně po premiéře bankrot, přestože film s rozpočtem 20 milionů dolarů vydělal celosvětově 275,7 milionů dolarů. Obvykle je zvykem, že filmy, které bývají uváděny začátkem roku nic nevydělají a nemají na Oskarech šanci, ale v tomto případě to neplatilo. V New York Times vyšla kladná recenze, která film označila za napínavý, vtipný thriller s makabrózními výjevy pečlivě zobrazovanými mimo obraz, jež je určen širokému publiku. Roger Ebert se naopak netají tím, že v okamžiku, kdy se objevil na plátně Anthony Hopkins, vycítil skutečnou přítomnost zla a film až na pár logických lapsů hodnotí velmi pozitivně.

Udílení Oskarů toho roku mám dodnes v živé paměti. Moderátor večera Billy Crystal tehdy ceremoniál zahájil tím, že ho přivezli na jeviště jako Lectera v masce a spoutaného na vozíku a to ještě netušil, že film vyhraje všechny hlavní kategorie a stane se jedním z nejzásadnějších filmů světové kinematografie. Pro dosud spíše podceňovaný žánr horroru to bylo jednoznačné znamení, že se žánr konečně etabloval mezi respektované. Po vyhlášení Oskarů se stal masivním hitem na nosičích a Dino De Laurentiis začal okamžitě iniciovat pokračování. Další díly, které už nikomu jinému k produkci nesvěřil, vznikly v roce 2001 (Hannibal), 2002 (Červený drak) a 2007 (Hannibal: Zrození).

PS: Byl jsem pozvaný na hrad Kost na natáčení filmu Hannibal:Zrození, kde mi laskavý kastelán pan Brandýský díky přímluvě táty zprostředkoval seznámení s materiály oskarového šéfa výpravy Dante Ferretiho a musel jsem smeknout klobouček, jak je ten chlap geniální, i když se některé scény naštěstí nedostaly do výsledného střihu. Filmaři totiž natočili scénu kanibalismu malého dítěte, a to se štáb při přípravě regulérně pozvracel, takže ze scény nakonec sešlo. Ferreti instaloval do jedné kamenné komnaty otevřený oheň a na něj dal kotlík s uvařenou figurínou dítěte. Pohled na klokotající vodu a vařené nemluvně skutečně nechcete. Brrr!

PPS: Když jsem chodil na praxi do již zaniklého aukčního domu, měli jsme aukci v dnešním hotelu Fairmont v Pařížské, kde byl tehdy ubytovaný Sir Anthony Hopkins, protože v Praze natáčel akční film Česká spojka (Bad Company). K našemu velkému překvapení se Sir Tony, jak si sám říká, zamiloval do vystaveného obrazu Záhuba Adamitů od mistra Františka Ženíška, tedy přípravné malby pro rozměrný obraz v Národní galerii v Praze a skutečně si ho zakoupil a odvezl do svého sídla v Los Angeles.

INFORMACE O FILMU A TVŮRCÍCH:

The Silence of the Lambs 1990 režie: Jonathan Demme, kamera: Tak Fujimoto, střih: Craig McKay, scénář: Ted Tally podle stejnojmenného románu Thomase Harrise, hudba: Howard Shore, hrají: Jodie Foster,Anthony Hopkins, Scott Glenn,Ted Levine, Brooke Smith,Anthony Heald, Kasi Lemmons

118 minut, 1.85:1, 35 mm, barevný

Oskar za nejlepší film, režii, scénář, mužský herecký výkon v hlavní roli (Anthony Hopkins), ženský herecký výkon v hlavní roli (Jodie Foster), nominace na Oskara – střih, zvuk, Stříbrný medvěd za nejlepší režii na MFF v Berlíně, nominace na Zlatého medvěda na MFF v Berlíně

SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:

SLANINA, Ondřej. Slavná světová filmová klasika. Praha: Charon media, 2011. ISBN 978-80-90497-5-04.