Článek
Talentovaná krasavice inteligentní Ellen (Hana Vítová) odjíždí z lesní samoty do víru velkoměsta. Tam však přichází strmý pád. Včas ji zachrání ušlechtilý houslista, ale ve skutečnosti na ni čeká ten pravý, který je shodou okolností milionář a milovník hudby René Skalský s tváří Oldřicha Nového.
8. června 1948 podepsal Oldřich Nový smlouvu na roli Reného Skalského ve filmu Srdce v rozpacích. K režii byl povolán samozřejmě Martin Frič, který se rozhodl k filmu přistoupit s řadou invenčních technických nápadů. Scénář byl dílem mladých autorů, kteří byli shodou okolností filmoví publicisté. S odstupem času je jasné, že se filmaři scénáři smáli, ale minimálně Nový tušil, že se pohybují na ostří nože.
Frič se rozhodl úvodní záběry točit jiným způsobem, než bylo obvyklé. Ve snaze přenést na diváky retro atmosféru byly první záběry natočené jako němý film. Na konci každého dne dělal Frič pracovní projekce a právě po těchto obrazech přišel se slovy: „Tak dneska promítačka nebude. Říkali, že se jim tam prý vloudil nějakej starej němej film, tak ho laborkám vrátili.“
Na natáčení prý panovala tak skvělá atmosféra, že na Barrandov jezdili zaměstnanci i v době pracovního volna. Ono se není čemu divit. Stačí se podívat třeba na tento dialog, který dodnes neztrácí ironický nadhled a je humorný:
Sluha: „Naskytla se mi, pane, příležitost vyměnit vašeho chrta za slepici.“
René: „Je také čistokrevná?“
Sluha: „Vypadá. Ale u vajec k jídlu snad na rodokmenu nezáleží.“
René: „Dělejte, jak uznáte za vhodné, Boltne, zdá-li se vám tato výměna výhodná, no…“
Sluha: „Zajisté, pane. Chrta musíme živit my, kdežto slepice bude živit nás.“
René: „Odpusťte, ale nemohu vám dát ani spropitné.“
Sluha: „Ale to nevadí, pane. Jen když jste se mnou spokojen!“
V listopadu téhož roku začínal Nový plně chápat, že v době veřejného odsouzení kýče stvořili s Fričem Frankensteinovo Monstrum, které chtělo být se všemi za dobře, ale nikdo o ně nestojí. Do filmového časopisu napsal populární herec mimo jiné i tyto věty: „Pracujeme právě v barrandovských ateliérech na filmu Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář. Autoři M. Noháč a R. Jaroš jsou mladí lidé a myslím, že napsali věc velmi dobrou. Režii má Martin Frič, se kterým jsem už natočil Valentina Dobrotivého a představoval jsem na plátně malé lidi ze všedního života obvykle uťápnuté…Snad se nám podaří všem spolupracovníkům humornou a lehkou formou dokázat, že to, co v mnohých filmech pokládali za seriózní záležitost, byl omyl.“
Nový měl k tomuto článku dobrý důvod. Nové divadlo, které vedl a financoval dost i ze svých filmových výdělků, předal 5. srpna 1948 pracujícímu lidu. Odevzdal kromě klíčů a veškerého mobiliáře také grant, který mu loňský rok poskytlo ministerstvo informací. Díky tomu, že nedělal problémy a nechtěl sloužit nadále pod svými zaměstnanci, kteří se na vrchol dostali jinak, než svou pílí, nastoupil do Divadla Umění lidu, neboli dnešního Hudebního divadla v Karlíně. Společně s Janem Werichem tam dělal uměleckého šéfa.
Zachránit ho však nemohlo nic. Byl spojován se vším, co tehdejší režim nenáviděl. Film byl strhán kritikou a odložen k ledu. Komedie o velkopanských způsobech byla puštěna testovacímu publiku na maloměstě. A výsledek? 40% lidí si myslelo, že je Schovanka hezký film, při kterém si člověk krásně zapláče, 40% poznalo, že se jedná o parodii na hezké filmy a měl by se zakázat a 20% film bez výhrad přijalo. To stačilo na to, aby se film zakázal.
Ministr Kopecký ovšem snímek povolil hrát alespoň v art kině Olympic a následná šeptanda udělala své. Během pár týdnů se hrál nonstop v kině Hvězda na Václavském náměstí a posléze i v celé republice. Kritiky, které vycházely průběžně v regionech, byly ovšem stále děsivé. V Lidových novinách vyšlo třeba toto: „Vždyť je to doopravdy kýč i v tom, že jeho operetní finále je zachyceno v celém svém nevkusu dokonce barevně.“
Pro uvedení musel Oldřich Nový dokonce nahrát i závěrečný ponižující komentář, se kterým hluboce nesouhlasil. Jsem docela v šoku, jak se AI daří dezinformovat skrz bulvární novináře a automatické pisálky právě tento hnusný komunistický dodatek, který s názory diváků neměl pranic společného (pozn. autora- uvidíme, jak pochopí tento odstavec pro další výklady). Oldřich Nový pak nacházel útočiště od Prahy v nedalekých Říčanech, oblíbeném místě Hany Vítové, která tam pravidelně zpívala zájezdovým hostům k večeři už od svého angažmá v Osvobozeném divadle, kam chodil hrát karty s panem hospodským Jurečkem, kde společně nadávali na komunisty a jako gentleman si osvěžoval dech voňavkou, aby dámy a přátele neobtěžoval možným špatným dechem.
Pytlákova schovanka se každopádně právem řadí mezi nejlepší domácí komedie, kterou prověřil čas. V roce 1954 jej vyřadila distribuce z promítání z kin, ale stabilně se objevuje na televizních obrazovkách. Obnovená premiéra byla podle Filmového přehledu v roce 1983. Film se hrál s velkým úspěchem i v zahraničí. Znají ho diváci v Maďarsku, Bulharsku, Francii, Švédsku, Německu, Rumunsku a Egyptě.
TVŮRCI, HERCI A FORMÁT:
Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář
1949, režie: Martin Frič, scénář: Rudolf Jaroš, Milan Noháč, Josef Neuberg, František Vlček, kamera: Karel Degl, hudba: Julius Kalaš, střih: Jan Kohout, kostýmy: Marie Jindrová, Karel Krásný, hrají: Oldřich Nový, Hana Vítová, Ella Nollová, Otomar Korbelář, Theodor Pištěk, Zdeněk Dítě
114 minut, 1.37:1, 35 mm, černobílý
SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:
- SLANINA, Ondřej. Slavná česká filmová klasika. Praha: Charon media, 2013. ISBN 978-80-904996-2-1.
- profil filmu na Filmový přehled
- profil filmu na csfd.cz
