Sedm samurajů: Vizionář Kurosawa a jeho triumf

Děj filmu se odehrává v 16. století. V chudé vesnici v horách narušuje každodenní rutinu tlupa loupeživých banditů, která si čas od času přijíždí vybrat výpalné v podobě rýže, saké a mladých žen. Vesničanům často nezůstane ani dostatek jídla na přežití. Když jednou zaslechne jeden z vesničanů náhodou bandity mluvit o tom, že si přijedou pro celou úrodu, vědí, že půjde o holé životy. Vesničané neumí bojovat a neví, jak banditům čelit. Jdou si proto pro radu za stařešinou, který je odkáže na potulné samuraje bez pána.“ Musíte najít hladové samuraje – i medvědi vyjdou z lesa, když mají hlad.” Vesničané tak sestaví dohromady se samuraji účinnou domobranu, která se bude muset lotrům postavit.

Akira Kurosawa jednou pravil: „Již nevím, kdo řekl, že tvořit znamená vzpomínat. Moje vlastní zkušenost a to, co jsem četl, mi zůstávají v paměti a tvoří základ mé tvůrčí práce. Z ničeho nelze nic vytvořit. Proto mám od mládí, když čtu, po ruce poznámkový blok. Do něj si zapisuji, jak reaguji a co mne podněcuje…V tom bloku si čtu dřív než začnu psát, scénář. Často mi to pomáhá k tomu, abych začal. Dokonce i pro jednotlivé řádky dialogu mi to poskytuje radu. Mohu vám jen doporučit, abyste knihy nečetli v posteli.“ Sedm samurajů je kombinací Kurosawovu snu natočit film o běžném dni v životě samuraje a tradiční vesnické báchorky o nuzných rolnících, kteří si na svou ochranu před lapky najmou samuraje.

Jednoduchý příběh však obohatil o působivé bojové scény, sociální drama inspirované ruskými klasiky, zvláště Dostojevskim a zajímavě výtvarně stylizované lyrické záběry. Kurosawův snímek také odvážně odmítá oblíbený domácí žánr džidai-geki (historický kostýmní snímek s důrazem na šermířské souboje ve středověkém Japonsku zobrazeném jako pohádková země) s jasným záměrem oslovit spíše diváky v zahraničí. Kurosawa na Sedm samurajů organizoval rozsáhlé castingy. Jednoho z nich se zúčastnil i talentovaný mladý divadelní herec Jošio Tsušija. Při castingu ze sebe vydal maximum a hrál podle svých slov jako divoký pes. Poté si téměř vyčerpán musel dojít na záchod a hned vedle něj stál ohromný chlap a močil. Oba si vyměnili krátké pohledy a Tsušija okamžitě uhnul pohledem. Kurosawa si tento okamžik nadlouho zapamatoval a každopádně Tsušiju obsadil do role nejagilnějšího filmového vesničana.

Kurosawa byl posedlý perfekcionista a svým chováním natáčení velmi prodlužoval. Herec Tatsua Nakadaj, který ve filmu hrál mladičkého samuraje, vyprávěl o velmi krušném momentu. Pro davovou scénu, kdy si vesničané vybírají svého silného samuraje, nastupoval jako první v pořadí. Začalo se točit v 9 hodin ráno a na místě bylo 300 komparsistů i 7 hlavních hvězdných protagonistů. Měl se přede všemi projít jako samuraj.

Když to napoprvé udělal, ozvalo se z režisérova křesla jen:

Nicméně nakonec byl Kurosawa spokojen. Hodiny ukazovaly 15 hodin. Zatímco evropský herec by za takovou zkušenost na režiséra dodnes nadával, tak Nakadaj je mu vděčný, že ho nevyměnil a věnoval tolik pozornosti neznámému herci. Při natáčení Sedmi samurajů Kurosawa poprvé ve své kariéře natáčel na více kamer. Potřeboval natočit realistické bitevní scény a nemohl zodpovídat za pohyby vesničanů během inscenované bouře. Rozhodl se rozestavět tři kamery, které snímaly dění na scéně. Výsledek pak byl nejen ekonomičtější, ale zejména efektivnější, a díky množství materiálu si mohl pohrát i s tempem scény. Od té doby již nikdy netočil klasickou metodou záběr po záběru. Jenže takové natáčení není zdaleka tak snadné, zvláště kvůli dialogům. Proto přidělil operátorům čísla a sdělil jim, jak mají akci natáčet.

První kamera sloužila pro filmování obrazu z obvyklých úhlů klasického vyprávění, druhá snímala rychlé přešvenky v dialozích a třetí operátor měl kameru na rameni, pohyboval se volně na scéně a točil herce ,,guerrilovým způsobem". Tento způsob natáčení je velmi netradiční, ale později si ho oblíbili takoví režisérští velikáni jako Oliver Stone nebo Steven Soderbergh. Výsledkem je totiž dostatek materiálu z celé řady úhlů, takže odpadává nejistá práce se zaostřováním na detaily herecké akce, které se ukázaly smrtící pro řadu filmů ze 70. let.

Kurosawa při střihu řadu záběrů zpomaluje. Jeden z nejslavnějších záběrů je když Kanbei zachrání unesené dítě a zabije lupiče – ten se ve zpomaleném záběru vypotácí ven z chýše a pomalu se kácí k zemi. Kurosawovi se geniálně podařilo zachytit moment smrti. Tento záběr se pak objevil v ohromném množství pozdějších westernů. Osvojili si ho takoví filmaři jako Arthur Penn, Walter Hill nebo Sam Peckinpah. Naopak při potřebě snímek dynamicky rozpohybovat používá tzv. jump cuts, bez kterých si dnes lze akční film představit jen stěží. Princip tohoto střihu leží na vystřihnutí několika oken z filmového pásu, které zrychlí pohyb.

Na Sedmi samurajích spolupracoval s Kurosawou jeho dvorní skladatel Fumio Hayasaka: Úvodní titulky jsou podbarveny tlumeným duněním bubnů, které se pak stanou ústředním motivem pro bandity pokaždé, když se mají objevit na plátně. Pro vesničany jsou příznačné lidové melodie, hrané na flétnu, šamisen a bubínek. Pro samuraje je příznačné hluboké brumendo mužského chóru, které je často doplněno o fanfáry zahrané na lesní rohy. Hudební motivy nikdy nezazní současně.

Sedm samurajů je srozumitelný snímek pro evropské a americké publikum, protože záměr ně vychází z tradic tamějších kinematografií. Kurosawa pro svůj způsob vyprávění používá symbolismu a obrazových montáží, které si oblíbil při sledování svých oblíbených amerických westernů, ale zároveň je inovuje o své vlastní originální postupy. Pracuje s precizně napsanými charaktery, které velmi vhodně obsadil a nezapře svou lásku k velkým dramatickým pří běhům z dějin evropského divadla.

V československých kinech se film hrál výrazně později od světové premiéry. Filmexport jej podle zpravodaje Ústřední půjčovny filmů koupil v roce 1960. Dohledal jsem vysílání Sedmi statečných na programu letního kina v Blansku v roce 1964, kde se hrál za vstupné 4 Kčs. Dobová kritika jej hodnotila nesmírně kladně. Kritici byli nadšeni tím, jak film zobrazuje vykořisťování chudých rolníků. Vesničané pro ně nebyli jen pasivními oběťmi, ale symbolem utlačované pracující třídy, která se nakonec dokáže semknout, vzbouřit a aktivně bránit plody své práce před parazitujícími bandity. Závěrečná věta vůdce samurajů Kambeiho: „Zase jsme prohráli… Vyhráli ti rolníci, ne my,“ byla pro komunistické ideology absolutním vrcholem filmu. Chápali ji jako jasný důkaz toho, že dějinným vítězem je vždy lid a dělnická/rolnická třída, nikoli feudální elitní žoldáci. Kritika oceňovala, že Kurosawa neukazuje samuraje jako romantické a nedotknutelné hrdiny, ale demaskuje je. Byli prezentováni jako zchudlí příslušníci upadající feudální kasty, kteří přišli o své postavení a pro obživu (pár hrstí rýže) musí sloužit těm, jimiž dříve pohrdali.

Postava Kikučija (Toširó Mifune), který sám pocházel z rolnické rodiny, byla vyzdvihována jako most mezi třídami a důkaz, že samurajský kodex bušidó je jen umělá maska zakrývající krutou sociální realitu feudalismu. Ale došlo i na kritiku, zejména scény násilí a špíny, které tam podle československé kritiky dodal Kurosawa na objednávku západu. Kurosawa byl tehdy v sovětském bloku obecně občas vnímán s mírným podezřením jako „nejvíce západní“ z japonských režisérů, v čemž je zřejmě utvrdila i všeobecná podpora Nového Hollywoodu v čele s režiséry Georgem Lucasem a Francisem Fordem Coppolou.

Výsledkem je strhující podívaná, pro kterou se vyplatí rezervovat těch pár hodin nutných ke zhlédnutí. Film se setkal s ohromnou kritickou i diváckou odezvou, přestože producenta Tôhô Kabushiki Kaina, který v té době produkoval i legendární Godzillu, málem přivedl k bankrotu. Kurosawa si za film odnesl Stříbrného lva za režii na MFF v Benátkách a bezbřehý obdiv kolegů. Slavný western Sedm statečných, který je přiznaným remakem filmu (a bude v pátek!), pak definitivně zařazuje Kurosawovy postupy do americké, potažmo světové kinematografie. Zřejmě je také prvním snímkem, kdy se dá dohromady skupina hrdinů za určitým cílem, které jsou základ ním dějovým prvkem Tuctu špinavců, Dannyho parťáků a stovek dalších titulů. Mimochodem Kurosawova obdivovatele nalezneme i v domácí kinematografii, je jím Otakar Vávra. Ačkoli přesná čísla návštěvnosti z československých kin pohltil polistopadový chaos v archivech ÚPF, film si v ČSR vybudoval status kultu primárně díky tehdejším filmovým klubům a náročným divákům, spíše než skrze masovou návštěvnost, kterou později zaznamenal jeho americký remake

A kdy jste viděli vy Sedm samurajů?

PS: V pátek bude originál Sedm statečných.

TVŮRCI, HERCI, OCENĚNÍ A FORMÁTY:

Japonsko 1954, Šiččin No Samurai režie: Akira Kurosawa, scénář: Akira Kurosawa, Shinobu Hashimoto a Hideo Oguni, kamera: Asakazu Nakai, hudba: Fumio Hayasaka, střih: Akira Kurosawa, hrají: Toširo Mifune,Takaši Šimura, Keiko Tsušima, Jukiko Šimazaki, Kamatari Fudživara, Jošio Tsušija

207 minut, 160 minut (mezinárodní verze), 1.37:1, 35 mm, černobílý

Stříbrný medvěd na MFF v Benátkách za nejlepší režii, nominace na Oskara – nejlepší čb. kostýmy, čb. výpravu

SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY: