Vesničko má středisková: Nejprodávanější film ČSSR

Na každé vesnici se najde nějaký prosťáček Boží. V Křečovicích je to Otík (János Bán). Kluk, který se na nic nehodí, nikdo ho nemá příliš v oblibě a kdyby neměl střechu nad hlavou, tak by ho tam asi nikdo netoleroval. Otík pracuje v místním JZD a za parťáka má svůj pravý opak. Tím je malý a kulatý řidič Pávek (Marián Labuda), který je proti němu ryzí praktik. Vesnice si žije relativně klidným obdobím, ale v Otíkovi si všichni proměňují své vlastní představy o životě.

Podle docela zajímavé legendy byla Vesničko má středisková vlastně jen filmem, který vznikl ze šlendriánu. Zdeněk Svěrák prý dostal vyplacený dvojnásobný honorář za scénář k filmu Na samotě u lesa na Barrandově a bylo potřeba, aby odevzdal nějaký projekt a nemusel tak vracet peníze. Svěrák zasedl a sepsal synopsi k filmu „Ta naše vesnička česká“ o české národní povaze.

Ukázalo se, že látka táhne a Svěrák dostal objednávku napsat celý scénář. Dramaturgem projektu byl Václav Šašek, který Svěrákovi poradil, aby rozvinul postavu doktora Skružného a podle Dostojevského nápadu s Idiotem nakládal stejně i s Otíkem, kterému se v první verzi scénáře přezdívalo Plachťák.

Film pracuje s ansámblem herců a kolektivním hrdinou, protože nebylo povoleno vystavět film jenom kolem postavy Otíka. Zdůvodnění cenzury znělo, že retardovaný člověk nemůže být postavou komedie. Jak hluboce se dramaturgové mýlili! Již za pár let filmy Forrest Gump a Jmenuji se Sam okouzlí doslova celý svět. Jenže jsme v ČSSR, kde lidé s mentálním postižením byli na okraji společnosti a komunisté je podle svých zvrhlých představ zavírali do ústavů mizerných kvalit. Pro mě je to velmi osobní téma, protože moje máma byla zdravotní sestra na psychiatrii ve Všeobecné fakultní nemocnici na Praze 2 a vždy si vzpomenu, jak si personál na Karláku oblíbil jednu retardovanou dívku Libunu, která byla neuvěřitelně vtipná a sluníčko a systém jí v podstatě odsoudil k naprostému nezájmu. Personál hned několika nemocnic se domluvil a Libuna mezi nimi pendlovala a díky tomu se dožila více než čtyřiceti let.

Představitele postiženého Otíka našli filmaři až v Maďarsku, kde Menzel režíroval divadelní představení. Herec János Bán svou roli vzal velmi zodpovědně. Studoval chování mentálně retardovaných lidí a nechal si vyrobit speciální zubní protézu. Protože barrandovské ateliéry tehdy takovou specifickou pomůcku neměly k dispozici a rozpočet na ni nemyslel, Bán si nechal tyto ikonické umělé zuby vyrobit v Maďarsku na vlastní náklady a přivezl si je na natáčení v krabičce.

Zajímavé je, že se Bán s Menzelem setkával pravidelně již osm let před premiérou filmu na různých festivalech. Bán se také kamarádil s herci z legendárního Činoherního klubu, který pravidelně jezdíval na zahraniční festivaly. Podobně se k tomuto filmu dostal i Marián Labuda. Menzel se znal s Labudou dokonce již od roku 1970. Labudovi roli ve filmu sice sliboval, ale nikdy pro něj nic neměl a nakonec ho obsadil navzdory přání Zdeňka Svěráka. Druhý den natáčení Labudovi Svěrák řekl: „No ano, já vás znám…No, Jirka Menzel říká, že máte dobré srce, tak uvidíme.“ Ve scénáři byl totiž Pávek spíš hromotluk a Menzel rozdílné postavy obou herců využil jako celosvětového známého kontrastu komického dua z němých filmů Laurel a Hardy. Mimochodem právě tímto zaujal zahraniční kritiku, která duo uznala jako zdroj laskavého humoru.

Film se natáčel v obci Křečovice na Sedlčansku a snad se na mě jeho obyvatelé nebudou zlobit, když prozradím i tento vlastní zážitek. Nedaleko Křečovic jsem jezdil na skautský tábor a dohodli jsme se s tamějším zemědělským družstvem, že pro ně uděláme brigádu výseče v silážní jámě. Při jedné návštěvě kanceláře v roce 1994, která je zobrazená ve filmu jako kancelář vedoucího, jsme otevřeli sektorovou skříňku, kam se dávají láhve jako prezenty. A co myslíte? Byly tam.

Filmařský štáb s domorodci doslova splynul a na výsledném filmu a atmosféře je to rozhodně vidět. Herecky si při vší úctě k ostatním pro sebe doslova ukradl Rudolf Hrušínský, a to zejména dialogem s hypochondrem Bedřichem (Jiří Lír). Když se mu laskavý doktor snaží pomoci překonat jeho problémy a negativní sklon k životu zakončí dialog touto nádhernou větou: „Tak víš, kam jeď? Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš, hm? Další!“ Vtip, který po uvolnění Spalovače mrtvol dostává zcela nový význam, má drobnou vadu v tom, že v Pelhřimově krematorium není, ale o tom není pointa vtipu, byť se o tom jistě můžeme přít v debatě pod článkem.

Film se stal okamžitě po uvedení do kin absolutním hitem a podobného smýšlení byly jak v okolních zemích, tak v USA, kde se film probojoval až do oskarových nominací za nejlepší zahraniční film. Komunističní kritici film přijali dobře, výtky směřovaly k tomu, že film realitu socialismu na venkově příliš zjednodušuje, idealizuje a proměňuje v pouhou sérii humorných scének a drobných lidských hašteření, místo aby hlouběji řešil „skutečné společenské problémy“. Na filmových festivalech v Asii vzbudil snímek obrovský ohlas. Například indická mutace listu The Economic Times vyzdvihovala hřejivý a hořkosladký tón filmu. Indičtí kritici oceňovali hluboké lidské pochopení, se kterým Menzel zobrazil malicherné hašteření svérázných venkovských postaviček.

Když film běžel ve francouzských kinech, překladatelé narazili na problém se scénou, kde doktor Skružný (Rudolf Hrušínský) recituje slavné verše z Máchova Máje. Pro Francouze byl Mácha neznámý pojem a doslovný překlad nedával v kontextu nálady smysl. Francouzský distributor proto scénu předaboval tak, že doktor Skružný francouzskému publiku recitoval básně Charlese Baudelaira. Zdeněk Svěrák v jendom rozhovoru řekl, že francouzští diváci u záběrů středočeské krajiny se slovy jejich básníka plakali.

Ve své době byl také absolutně nejprodávanějším československým filmem do zahraničí, když překonal rekordní Zemanův Vynález zkázy. Film byl v roce 2023 nově digitalizován za spolupráce Národního filmového archivu, Státního fondu kinematografie a Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary ve studiích Universal Production Partners a Soundsquare v Praze.

podcast „Filmové klasiku“ o filmu Vesničko má středisková namluvená autorem článku a spisovatelem Ondřejem Slaninou

Film byl v roce 2023 nově digitalizován za spolupráce Národního filmového archivu, Státního fondu kinematografie a Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary ve studiích Universal Production Partners a Soundsquare v Praze.

Film Vesničko má středisková se právem zapsal do dějin české kinematografie jako komorní velkofilm o lidských emocích, vztazích a téhle zemi. Každé jeho uvedení na televizních obrazovách provází vždy velký zájem diváků.

HERCI, TVŮRCI A FORMÁTY:

1986, režie: Jiří Menzel, scénář: Zdeněk Svěrák, kamera: Jaromír Šofr, hudba: Jiří Šust, střih: Jiří Brožek, kostýmy: Bělá Suchá, hrají: János Bán, Marián Labuda, Rudolf Hrušínský, Petr Čepek, Libuše Šafránková, Jan Hartl

100 minut, 1.37:1, 35 mm, barevný

SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY: