Článek
Tento článek vychází z nedávné zkušenosti mého kamaráda. Nevěřil jsem vlastním uším, když mi to vyprávěl. Nezbývá než doufat, že se systém někdy změní.
„Když jsem ten případ onoho domova sledoval ve zprávách, měl jsem opravdu radost. Konečně někdo zveřejnil to, s čím se mnoho rodin muselo potkat a nakonec i smířit. Ale nestalo se nic. Ono je totiž všechno vlastně v pořádku. Proč by milující rodina nemohla dát finanční dar instituci, která se bude nadále starat o jednoho z jejích členů?
Když se můj pradědeček v požehnaném věku devadesáti let rozhodl, že půjde do „důchoďáku“, nadšení jsme z toho nebyli. Ale nebylo zbytí. Péče o dědečka byla stále náročnější a jeho zdravotní stav vyžadoval odborný dohled.
Hledali jsme proto zařízení v nejbližším okolí, které poskytuje veškerý servis a zdravotní péči. Děda měl ještě podmínku, chtěl být na pokoji sám…že o žádného „chrápajícího dědka“ nestojí.
Ač jsme z menšího města, taková zařízení se nabízela v okruhu několika málo kilometrů hned dvě. Každé provozovala jiná společnost, ale rozhodli jsme se tedy oslovit obě. I když jsme nedoufali, že dědečka hned někde přijmou byli jsme odhodláni udělat k tomu alespoň první krok.
V prvním domově pro seniory se zdravotnickým personálem nás přivítal pan ředitel. Od pohledu manažerský typ v obleku za naleštěným stolem kanceláře. Po úvodních frázích a popisu situace nám s politováním sdělil, že v současnosti mají domov plně obsazen a pořadník na umístění čítá několik desítek jmen.
Následně nás naprosto šokoval. Prý když zvážíme sponzorský dar domovu ve výši několika desítek tisíc, mohl by, čistě teoreticky samozřejmě, dědeček být umístěn na předních příčkách pořadníku s relativně vysokou šancí přijetí v řádu několika měsíců.
Nezmohli jsme se na slovo. Ne, že bychom ty peníze nedali pro dědečka dohromady, ale shodli jsme se na tom, že s takovým přístupem k tomuto zařízení nemáme absolutně žádnou důvěru.
Jaké však bylo naše překvapení v zařízení č. 2? Paní ředitelka si nejen řekla o uvítací sponzorský dar, ale ještě o další každoroční příspěvek touto formou. To už jsem nevydržel a zeptal se, zda jí to nepřijde trochu amorální. Úplně s klidem mi odpověděla, že přeci nic špatného nedělá, na vše dostaneme řádné smlouvy a peníze půjdou na zvelebení domova, kde bude náš dědeček trávit podzim svého života.
Byli jsme opravdu otřeseni. Nicméně po kontaktování a prohlídce několika vzdálenějších zařízení, kde jsme se setkali vesměs s tím samým jsme pochopili, že se jedná o vcelku běžnou praxi a sponzorský dar jednomu z domovů věnovali. Dědeček byl do půl roku umístěn a je o něj vzorně pečováno.“
