Článek
Ne, že bych miloval ty davy lidí a přepálené ceny, ale jsem prostě vodní živel, a tak zábavnou atrakci jako je místní divoká řeka, jinde nemají. Obyčejně se tak nazývá ten bazének, kde vás to vozí jako křečka v kolečku a větší divočina je i oslava narozenin, babičky v kómatu, ale tady mají fakt dravý proud jako v kaňonu Colorada.
Když jsem byl na řece poprvé, tak jsem tam vzal dcerku se slovy „neboj, to je jen taková klouzačka“. No byla, jen trochu jiná, než jsme oba čekali. Myslel jsem, že ji povezu na klíně, ale ve finále jsem ji ani nestíhal zachraňovat. Sice už uměla plavat, ale nebyla moc připravená na to, že jí proud omlátí o stěny a párkrát otočí pod vodu. Měl jsem pak strach, že jsem jí vyrobil trauma a už v životě na žádnou vodní skluzavku nevleze. Pár let to tak sice vypadalo, ale teď už se tobogánů nebojí a letos si užívala se mnou i tu řeku.
Začali jsme zlehka ve vnitřní části, která je taková klidnější. Na rozdíl od tobogánů zde není žádný semafor, takže se naštěstí netvoří moc dlouhé fronty. Občas se vám sice stane, že i po delším časovém rozestupu dojedete nějaké objemnější kusy a vplujete jim mezi půlky, ale nikdo se na vás za to nemůže zlobit. To už k této atrakci patří.
Já se v tomhle snažím být opatrný, protože se mi jednou stalo, že jsem na tobogánu dostihl nějakého pána s děckem a bylo to poměrně nepříjemné. Normálně jsem čekal na zelenou, ale chlap měl asi plavky se šmirgl papírem, protože fakt jel jako na vlastní funus. Když jsem ho v zatáčce uviděl, snažil jsem se aspoň hodit nohy nahoru, abych ho nenapálil v plné rychlosti do ledvin. Nabral jsem ho tedy jen do ramene a dál jsme svištěli v tandemu s mými nohami za jeho krkem. Ukázalo se, že je neslyšící, takže byl o to víc překvapen. Vyděšeně se na mě otočil a zařval: „Uoaaaaaee!“ Já se mu pokoušel omlouvat a vysvětlovat, že jsem o něm nevěděl, ale bez znakové řeči to bylo asi k ničemu. Pod tobogánem jsme ještě předvedli cirkusové číslo, kdy jsem mu zůstal sedět na ramenou, dokud mě nesetřásl a nezačal ukazovat na bolavé rameno. Do toho mně asi nadával, ale z těch skřeků šlo těžko něco poznat. Každopádně to bylo děsivé a od té doby se do podobné situace nechci dostat.
V divoké řece se ale musí počítat se vším. Hlavně ve venkovní části, kde to je fakt někdy masomlejn. Jsou tam různé prudké zatáčky a schody, které mě napoprvé málem přivodily invaliditu, protože jsem to chtěl jet celé po zádech a nepočítal s tím, že mi to zláme páteř.
Pozorovat lidi, co to ještě neznají, je fakt zábava. Nejradši mám různé manželské páry, kde se chrabrý otec snaží zachránit maminu se smrtí v očích, kterou drží proud v nějaké zátočině a zrovna když svitne naděje, že by se to mohlo povést, tak mezi ně vlítnu a jejich pouto opět rozetnu. Udatný rytíř odpluje se mnou a princezna zůstane vydána dravé vodě napospas.
Nedělám to ale schválně, prostě se tam nedá moc manévrovat. Z toho důvodu se také nerozčiluji, když mně občas vlítne na klín nějaké děvče. Nelíbí se mi ale, že se pak vyděšeně omlouvá a zjišťuje, jestli nemá zavolat záchranku. Odpovídám vždy se smíchem „dobrý, ještě nejsem tak starej“, ale stejně vidím, že mi moc nevěří a stále očima hledá, kde mi vyplavou berle. Holt ten sněhobílý plnovous, co teď nosím, mě dělá trochu starším. Vypadám s ním tak na osmdesát.
Dospělí se tam obecně moc nevyskytují a plavčík proto na mě po několika hodinách koukal trochu divně. Určitě mě podezříval, že se na ty holky lepím schválně. Poté, co jsem se přitiskl i na jednoho pěkně stavěného chlapce, si asi říkal, že ten starý chlípný kocour je tak zoufalý, že bere všechno, co dýchá. Přitom tomu klukovi jsem se snažil vyhnout co to šlo. Měl totiž záda samé přezrálé akné a nechtěl jsem se od něj upatlat.
Povedlo si mi ho pak později dojet ještě jednou ve vnitřním úseku. Přiřítil jsem se k němu po břiše, popadl ho za boky, a když se otočil a spatřil zase toho vousáče vyzubeného od ucha k uchu, začal se také chlámat na celé kolo. Vyprávěl to pak kamarádům a od té doby přede mnou ty partičky plácačů, které postávaly v tišině, přestaly vyděšeně ucukávat, a naopak začaly nadšeně podávat ruce i mně. Získal jsem jejich respekt a určitě si s obdivem šeptali: „Kámo, ten dědek je fakt sigma!“
Když jsem pak večer zhmožděný a spokojený odcházel, tak jsem si na rozdíl od ostatních osmdesátkových akčních hrdinů pochvalně liboval: „I’m not too old for this shit yet.“
