Článek
Říká se, že prý dost pomáhá nějaká větší životní změna, třeba pořízení dalšího potomka. Se ženou jsme se ale shodli, že už takhle máme svých starostí dost a rozhodně si další přidělávat nechceme. Naše holky by ale prý přírůstek do rodiny uvítaly. Nejraději nějakého mazlíčka, psa nebo kočku. Ti by veškeré problémy vyřešili velmi rychle, tím jsem si jistý. Mám totiž alergii na srst, která by mě spolehlivě zadusila a kde není manžel, tam není manželská krize, že? Takové řešení mně ale moc nevyhovuje, a proto jsem ho zamítl. Rybičky, hmyz, ještěři a hadi by asi z hlediska alergie problém nedělali, ale zase se s nimi špatně mazlí, takže ti také neprošli. Nakonec jsme se shodli na křečkovi.
Když jsem byl malý, chovali jsme doma křečka zlatého. Byl opravdu výjimečný. Měl abnormálně dlouhý život, myslím, že tak deset let. Jmenoval se Škubánek, ale měl se jmenovat spíš Ježíš. Uměl totiž také zázračně vstávat z mrtvých. Vůbec netuším, kolikrát tohle vzkříšení vlastně absolvoval. Jak to zvíře celý den chrápe, tak se taková smrt snadno přehlédne. Občas jsem si ale všiml, že se Škubánek neprobouzí ani v noci a je divně tuhý, takže to na něj nejspíš přišlo. Pak vždy zmizel, aby se třeba za den zase zázračně objevil. Bůh ho prostě měl asi rád.
Jednou ale i Škubánkovi došly životy a pořídili jsme si morče rozetové. Říkali jsme mu Morináč. Byl celý po mně. Kam jste ho postavili, tam zůstal, takže jsem ho občas brával i s sebou ven, protože jsem se nemusel bát, že zdrhne. Nosil jsem ho na rameni a lidi vždycky čuměli, kroutili hlavami a divili se: „To je hezká opička!“ Tenkrát jsem nechápal, jak si někdo může splést morče nebo mě s opicí, ale většinou to byli důchodci, kteří špatně vidí, takže tomu teď, když se blížím jejich věku, už začínám rozumět. Jeden bláznivý děda se ho dokonce pokusil umlátit holí, protože mu kamarád nakecal, že to je krysa. Naštěstí stařec už nebyl moc při síle, takže to Morináč ustál bez zranění a zemřel až přirozenou sešlostí věkem. Byl díky růžicím v srsti tak nezaměnitelný, že u něj resurekce nepřipadala v úvahu. Navíc jsem byl tehdy už více života znalý, takže bych ten trik stejně nejspíš prokoukl. Máma ho pohřbila v popelnici, ale kamarádi mně to nevěřili, a ještě dlouho po jeho smrti mně na vandrech podezřívali, že ho pořád nosím s sebou na dně spacáku. Nic jiného prý nemůže tak smrdět.
Jak vidíte, mám s chovem hlodavců bohaté zkušenosti, takže křeček byl vlastně logická volba. Trochu jsem se těšil, že navážeme na rodinnou tradici Škubánků, ale holky chtěly Bivoje, protože se tak jmenoval křeček v nějakém animovaném filmu. Hollywood má na ně tak silný vliv, že dokonce i na castingu ve zverimexu usoudily, že bychom měli následovat aktuální trendy, a i náš zlatý křeček by měl být černý! Nevím, co by na to řekl třeba Jirásek, ale já už jsem z Netflixu zvyklý na vše, takže očekávám, že Bivoj bude nejspíš i nebinární. Chtěl jsem se na to zeptat slečny prodavačky, ale přišlo mně, že by to bylo zbytečné, protože nevypadala úplně odborně způsobilá. Nabízela nám totiž ke křečkovi domeček pro králíka, což jsem poznal podle obrázku na krabici. Jak říkám, v hlodavcích se vyznám…
Doma jsem si pak ještě pro jistotu dohledal na netu nějaké křeččí manuály. Přece jen pokrok jde stále kupředu a výchovné trendy také. Za nás se chov řídil heslem „tady buď a žij“, ale dnes by prý zvíře mělo mít klec minimálně přes půl bytu, aby nebylo týráno. Dětem jsem předal jen ty nejdůležitější informace. Tedy, že ho nemají přes den moc budit, tahat a že to heboučké, co tak rády hladí, není prdelka, ale jsou to koule.
Moc k srdci si má doporučení nevzaly. Chudák Bivoj má tak díky nim často i denní šichtu. „On byl vzhůru“ tvrdí mi, když je s ním načapám. Z vlastní zkušenosti vím, jak to chodí. Taky bych vždy po tahu rád vyspával, ale s nimi v jedné domácnosti to fakt nejde a prskám pak víc než ten křeček. Dokonce se mě ptaly, jestli by šel převychovat, aby byl vzhůru přes den a spal v noci, ale vysvětlil jsem jim, že by mu takový experiment dost zkrátil životnost a stejně by to neklaplo. V křečkově zájmu doufám, že to pochopily.
Co se týká terapeutického efektu na vztah, tak mně přijde, že to docela funguje. Křeček mně poskytuje dostatečné zpestření, které bych jinak třeba mohl hledat u milenky. Když ho vidím, úplně se rozzářím. Něžně ho hladím, rozmazluju drobnými pozornostmi a chichotám se, když mně šimrá v rukávu. V noci ho jdu vždy do dětského pokoje zkontrolovat, jestli mu něco nechybí, a spojím příjemné s užitečným, že pak občas kouknu i na holky.
Manželka bohužel nemá hlodavce moc v lásce, takže si takové vzrušení jako já neužije. Bivoj se asi bude muset začít víc snažit. Budoucnost našeho vztahu je teď na něm. Jestli nám to nebude klapat, tak si bude muset sbalit kapsy a půjde z domu!
