Článek
Ze setkání mám pak většinou dobrý pocit a přijde mi, že mě ti lidé také rádi viděli a nepřišli jen ze soucitu, abych si myslel, že i takoví zoufalci jako jsem já, mohou mít přátele. Často si pak při loučení řekneme, že to bylo fajn a musíme to co nejdřív zopakovat, ale dopadne to jako vždycky. Zůstane to zase na mně.
Nevím, proč mám potřebu tahle setkání stále organizovat, ale asi mě prostě zajímá, jak kdo žije a vycházka ze samotky home officu je taky příjemná. Někoho mi stačí potkat jednou za pár let, jiného bych zase rád vídal častěji, ale pochopil jsem, že to tak nemá každý. Samozřejmě se za ty roky vyskytlo i pár jedinců, kteří mě regulérně vyšlukovali a přestali reagovat úplně. (Mladí tomu teď říkají vyghostovat, ale já jsem ještě ze staré školy a dávám přednost germanismům před anglicismy.) Většina lidí prostě po ukončení sdílení stejného životního prostoru ještě párkrát ze zvyku na nějaký sraz dorazí, ale časem to pak vyšumí. Jak se říká – sejde z očí, sejde z mysli.
Letos je to třicet let od dokončení protivínské základky, a to jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít. Pořádal jsem menší třídní sraz už před dvěma roky a účast nebyla úplně nejhorší. Dohodli jsme se tam, že to teď uděláme ještě monumentálnější a pozveme celý náš silný ročník. Za komunistů totiž bylo tak dobře, že se všichni měli rádi, jedli zdravé potraviny, sex provozovali jen muži se ženami a bylo díky tomu tolik dětí, že v každé třídě museli sedět lehčí žáci těm silnějším na ramenou, aby se do třídy vůbec vešli. No a kolik myslíte, že se na letošní dostaveníčko z celé té bandy zatím přihlásilo kousků? Celých osm! A to jsem si dal práci i s pozvánkou, kterou jsem pojal jako úřední předvolání k přezkoušení po třiceti letech, aby to vypadalo jó důležitě.
Evidentně většina lidí není ani trochu zvědavá, jak zub času jejich spolužáky za tu dobu rozžvýkal. Přitom zrovna já bych měl být ten poslední, kdo se bude chtít s někým ze základky družit. Ještě si celkem dobře pamatuji, jak jsem se těšil na střední školu, kde začnu s čistým štítem a uteču všem těm posměváčkům…
Proč tedy ale ostatní nemají o setkání zájem? Je za tím strach z porovnávání životních úspěchů a proher? Posledně přitom bez problémů dorazili i spolužáci, kterým se na základce tak líbilo, že si třeba nějaký ten ročník zopakovali a asi se nedá říct, že by udělali bůhvíjakou kariéru. Navíc ono to srovnání může být někdy i ku prospěchu věci. Mně osobně třeba na posledním srazu střední školy motivovalo k větší ctižádosti a myslím, že se můj život díky tomu zlepšil. Sice asi letos zase nepřijedu před hospodu bavorákem v kvádru na míru a ledabyle neřeknu „dnes jde celá útrata na mě“, ale třeba příště jo, a ještě všechny pozvu na moje společné vystoupení s Nickem Cavem v O2 aréně.
Dalším důvodem nízké účasti mohou být obavy z vlastního vzhledu. Nejspíš nebyl nejlepší nápad uvádět do programu pozvánky ty zábavné soutěže o účastníka s nejvíce nabranými kilogramy a nejmenším počtem vlasů. Nějak jsem nevzal v potaz, že mě spousta lidí dlouho neviděla a neví, že ze mě vyrostl takový čtverák. Možná se bojí, co ostatní řeknou, až uvidí, že se z třídní krásky stal hrob žrádla a z největšího machírka je Fantomas s pivním pupkem. V tomhle mají výhodu ti, kteří nemají co ztratit. Konečně můžeme přijít a říct: „Čumte, buchty, jakýho borce jste mohly mít! Z malýho pulce vyrostl krásnej ropušák.“
Navíc lze konečně využít i duševní převahu, která je teď mnohem cennější než ta fyzická. Odvážně říct všem těm čutálistům „strčte si ten váš fotbal do zadku i s rozhodčím a koukejte mi zaplatit ty pastelky, co jste mně kdysi polámali.“ Sice se pak může stát, že půjdete domů s monoklem, ale tu projevenou odvahu vám už nikdo neupře.
Výmluvy na práci a rodinu neberu. To má každý skoro stejně a když se chce, všechno jde. Kdyby si aspoň vymysleli něco originálního jako „letím teď na čtyři roky kolonizovat Mars, ale přivezu ti z něj kamínek“. Furt lepší než „manželka mě drží za koule a nikam nemůžu“ nebo „děti mají zase lepru“. Tímhle stylem se to fakt dělat nedá. No a já jsem pak za blbce, když rezervuji místo a řeknu: „Zamluvte mi celou hospodu, máme sraz ročníku, přijde nás možná i osm!“
