Článek
To zpívají o nějakých vtipných dětských průpovídkách, nebo to má něco společného s komedií Kdopak to mluví? Přišlo mi to divné, ale od někoho, kdo má v refrénu Helou, juchů áj lav jů, jsem nic hlubšího ani nečekal, tak jsem se po pravém významu dál nepídil.
Až později, když se to začalo používat běžně i u nás, jsem pochopil, že je to ekvivalent klasických „keců o ničem“, které jsem nikdy neměl rád. Mě zajímají spíš pocity a jiné intimnější věci. Bohužel většina lidí se se mnou takto osobněji bavit nechce. To se jich třeba zeptáte, které ze svých dětí by obětovali, kdyby nebyla jiná možnost, a oni na to nic neodpoví. Čeho se bojí? Jsme přece dospělí, já bych jejich mláďatům neřekl, jak se rozhodli. Mně může každý říct cokoliv. Nebudu se nikomu smát, že neumí jezdit na kole, nebo poslouchá bratry Nedvědy… Jsme všichni jen lidi, ne?
Vždy jsem razil zásadu, že než mluvit, aby se mluvilo, tak radši mlčet. Mám však pár kamarádů, kteří ticho nezvládají. Někteří jen začnou krafat, aby mu zamezili, ale jednou jsem byl i obviněn, že když nemluvím, tak jen parazituji na kolektivní zábavě a měl bych proto být vyobcován. Rozumím tomu, že kdyby to tak udělali všichni, tak u stolu asi moc sranda nebude, ale holt není každý den posvícení a nemusím mít přece pořád náladu tlachat.
Když už se ale někdo na něco zeptá, tak se většinou snažím po pravdě odpovědět. Třeba na dotaz jak se mám, většinou vytasím jinou otázku – z jak globálního měřítka ho to zajímá? Jestli z pozice privilegovaného heterosexuálního bílého muže, na což je krátká odpověď, nebo chce opravdu vědět, jestli jsem šťastný a spokojený se svým životem. To má ale více aspektů a nedá se to odbýt moc krátce. Skoro vždy se však lidé spokojí s první variantou, tak jaký to pak má význam se vůbec ptát? Zkouším tedy k tomu aspoň v rychlosti dodat pokaždé nějaké konkrétnější informace. Třeba „mám se dobře, jen se mi teď vyloupnul hemoroid jak hrozen vína a nemůžu skoro chodit“.
Nedávno mně ale jeden kamarád vysvětlil, jak může být i takový small talk užitečný. Rafinovaně ho používá v práci, aby zjistil náladu svých podřízených. Prý se třeba zeptá „ty máš nové kalhoty?“ No a podle toho, jak se dotyčný rozkecá, pozná aktuální naladění. To já bych mu na to odpověděl „běž do…“, a protože zná můj styl humoru, tak by hned věděl, že jsem v dobrém rozpoložení. Jen si je třeba tyhle fóry trochu hlídat a používat je jen na místech, kde vás dobře znají. Už se mi párkrát stalo, že jsem nebyl úplně pochopen. To se pak z nevinného žvanění stala rázem hodně osobní debata, i když ne úplně ta, kterou mám rád.
Ukázalo mi to ale nové možnosti, kdy se člověk může touto nezávaznou formou zeptat na intimnější věci. Například když vidíte naštvaného kolegu, zkuste to s přátelskou otázkou „manželku dlouho bolí hlava, co?“. Když se chytne, tak si hned můžete společně postěžovat na své družky.
Na střední jsem měl jednoho kamaráda, který byl hotový mistr small talku. Od toho bych se mohl učit. Ráno na mě vždy na celý autobus hulákal: „Tak co, ještě močíš do umyvadla? A utíráš si pořád zadek igelitem?“ Tak se to má asi dělat, když chce člověk dostat nějakou zajímavou reakci.
Small talk vlastně nemusí být tak špatný. Stačí být trochu vynalézavý a neskončit u keců o počasí.
