Článek
Ale abych to úplně neshazoval, musím říct, že něco pravdy na tom je. Chodil jsem kdysi do hospody s kolegou, kterému bylo o třicet let víc a výborně jsme si rozuměli. Bral jsem ho jako vrstevníka a ten věkový rozdíl jsem nijak nevnímal. Bohužel ho ve dvaašedesáti dostala rakovina. Často na něj teď vzpomínám, protože se nám v divadle trochu omladil soubor i obecenstvo a potkávám se tak s lidmi více jak o dvacet let mladšími. Berou to stejně, jako jsem to vnímal já, nebo se s námi baví jen ze soucitu? Možná si říkají: „To je hezké, že ti staří mají nějaký koníček. Pojďme se tvářit, že nás zajímají, ať u toho hraní vydrží. Třeba by jinak začali z nudy fetovat.“
Buď jsou ale lepší herci než my, nebo se mi to fakt nezdá a za páprdy nás ještě nepovažují. Je to příjemné. Cítím díky tomu o pár křížků na hrbu méně a nemyslím tolik na mé blížící se datum expirace. Zároveň jsem ale soudný a uvědomuji si, že žádný mladík už taky nejsem a naštěstí ani v probíhající krizi středního věku nemám potřebu si na něj hrát. (Samozřejmě, občas se stane, že na to večer v hospodě trochu pozapomenu, ale následující ráno mi můj věk rychle připomene.)
Před pár lety bylo období, kdy jsem byl u doktorů víc jak doma. Říkal jsem si, že jsem odepsaný a měl bych zalézt někam do nory chcípnout. To už je ale naštěstí pryč. Zkrátil jsem si pracovní dobu a mám teď díky tomu hodně pohybu, protože většinu volného času trávím aktivně venku. Snažím se i pravidelně cvičit, abych se nerozpadal tak rychle. Prostě mi přijde, že je ze mě zase Superman. Přesněji řečeno šestačtyřicetiletý Superman, abych nepřeháněl. Nějaká ta omezení by tu byla. Třeba můj laserový pohled už na blízko není, co býval. Písmena jako ve slabikáři ale na mobilu ještě nastavená nemám, nehty si také ostříhám bez poranění a většinu činností pořád zvládám bez brýlí, takže klid. Občas se mi také stane, že když jsem dlouho ohnutý, tak se pak nemůžu narovnat, ale nakonec se to zatím pokaždé povedlo. Co bych měl chtít víc? Zbytek těla slouží bez problémů a těch pár drobných poruch rozhodně není důvod k tomu, abych se měl chtít proletět z Nuseláku.
Bohužel to, jak dobře funguji uvnitř, není vidět navenek. Tam se u mě roky projevují znatelněji. Kdysi to byla výhoda – mohl jsem si v trafice kupovat hanbaté časopisy a v hospodě mně vždycky nalili. Teď mám ale pocit, že to už k ničemu není. Vždy, když narazím na nějakou starší fotku, tak mě překvapí, jak na ní mám ještě tmavé vlasy. To není možné, vždyť to je focené nedávno, říkám si. Jenže pak se kouknu na datum a ukáže se, že „nedávno“ je třeba osm let. Holt to letí a nezdá se to. Tak jsem šedivý, ale zase mám o deset kilo méně a žiji zdravěji než tenkrát, utěšuji se. Občas mi sice někdo radí, že bych to měl začít řešit, ale většinou to jsou muži, kteří ze mě asi chtějí udělat obarveného slizáka, aby ve mně v dámské společnosti neměli konkurenci. Ženy mi totiž naopak tvrdí, že šediny jsou sexy. Dal jsem tedy na ně a nechávám to být. Ještě pár let a budu neodolatelný jako byl Sean Connery nebo aspoň jako Jirka Bartoška.
Zrovna, když jsem tu představu o svém okouzlujícím zralém věku přijal za svou, tak přišla rána, která mi to nově získané sebevědomí zase hned srazila.
Jel jsem autobusem do Prahy, pyšně koukal kolem sebe, jestli všichni vidí, jak se pevně držím tyče, že se mnou žádná zatáčka ani nehne, když se pode mnou ozvalo: „Pane, pojďte si sednout.“ Byl to nějaký zhruba pětatřicetiletý chlápek. Zasáhlo mě to, jako by mně dal pěstí do koulí. To fakt vypadám tak sešle? Kdyby to bylo dítě, tak to chápu, těm se zdá starý i puberťák. Ještě si pamatuji, jaká to byla sranda, když mě tenkrát začali malí hadi zdravit „Dobrý den“. Tohle ale vtipné vůbec nebylo. Rychle jsem se rozhlédl kolem sebe, jestli to neslyšely ty okolo stojící mladé holky. Vypadalo to, že naštěstí ne. S úsměvem jsem tedy nabídku potichu odmítl. Všechno ve mně ale křičelo: „Tak já jsme pro tebe starej dědek, jo? Vystup si, dáme si závod v běhu a pak si řekneme, kdo si potřebuje sednout!“
Zbytek cesty jsem analyzoval, jak se to mohlo stát. Cožpak si nevšiml, jak jsem při síle? Jasně, měl jsem kabát, takže nemohl vidět mé namakané, zdravím kypící tělo, ze kterého energie přímo sálá, ale stejně.
Je taky možné, že mně záviděl, jak mě okolní slečny s obdivem tajně pozorují a chtěl mě před nimi shodit. Že by to tedy byla ta typická mužská praktika, kterou už jsem zmínil výše? Měl jsem na něj vrhnout pohrdavý pohled a bez odpovědi začít dělat dřepy a zakončit to pár klikama. To by všichni koukali. Možná by pak i celý autobus zatleskal.
Celý den mi to leželo v hlavě a večer po hodině strávené u zrcadla jsem konečně dostal nápad, co by mohlo pomoci, aby se to už neopakovalo. Asi bych měl trochu přehodnotit to předsevzetí, že si nebudu hrát na mladého a něco se svým zjevem udělat. Koukal jsem, že kluci dnes nosí kníry, oblečení po dědovi a na hlavě mullet a zmijovici. Posunu svou image tímhle směrem a mladistvý vzhled bude zaručen.
