Článek
Moje fascinace jeho osobou propukla naplno asi až o dva roky později, kdy jsem náhodou narazil v knihovně na jeho román A uzřela oslice anděla. Přečetl jsem ho za dva dny a říkal jsem si, že jestli jeho písňová tvorba bude podobného ražení, tak to bude muzika přesně pro mě. V hudebním oddělení knihovny jsem si půjčil album Let love in a nebylo cesty zpět. Od té doby jsem skalní, nebo tedy spíše jeskyní, fanoušek.
Viděl jsem ho naživo už šestnáctkrát, a abych řekl pravdu, tak mně přijde, že až tak stejně zase nevypadáme. Možná na pár fotkách a z „určitého úhlu a za určitého světla“, když budu citovat jednu z jeho písní. Na naši podobnost ale slyším komentáře neustále. Samozřejmě nemůžu říct, že by mě to netěšilo. Je příjemné, když vás někdo přirovná k vašemu hrdinovi. Největší žně mívám ve fanouškovské komunitě. Naposledy na koncertě v Brightonu, kde bylo padesát tisíc lidí, na mě furt někdo „nenápadně“ ukazoval, nebo si mě „tajně“ natáčel. Když jsme se pak druhý den byli s mým podobně fanatickým kamarádem podívat na dům, kde Cave bydlel, tak na mou podobnost upozornili dokonce jeho bývalí sousedé.
Bohužel musím říct, že celkově ten Caveovský vzhled ale moc výhra není. Nick není žádný hollywoodský krasavec, a kdyby neměl takový talent a charisma, tak na něj rozhodně tolik žen letět nebude. Já jsem živým důkazem toho, jak to dopadne, když máte jen jeho ksicht a nic víc. Nikdo si o vás neopře ani kolo. Navíc, když mi teď někdo řekne, že vypadám jako skoro sedmdesátiletý chlap, tak se to dá brát i jako urážka.
Občas se objevují také dotazy, jestli to není můj otec. Mámy jsem se na to tedy zatím neptal, ale vzhledem k tomu, že za komoušů sem zahraniční umělci moc nejezdili a do Protivína už vůbec ne, tak to beru jako velmi nepravděpodobné.
Možná bych tu image mohl dotáhnout do dokonalosti barvením vlasů na černo a nošením obleku, ale zas tolik jsem to nikdy hrotit nechtěl. Navíc jsem si vědom smutné skutečnosti, že doopravdy Nick Cave nejsem. Prostě jen obyčejný Fomas.
Třeba mně ta podoba ale přece jen někdy k něčemu bude. Grafický design jde kvůli umělé inteligenci do kopru, tak možná bude brzy potřeba, abych se začal živit jinak. Mohl bych být takový Nick Cave z Temu. Ideální na dětské oslavy, firemní akce atd. Určitě bych vyšel levněji a ožralí lidé, co ho viděli maximálně z rychlíku, rozdíl nepoznají. Nějakou praxi už v tom mám. Asi před dvaceti sedmi lety jsem na jednom maturitním plese zpíval Weeping song. Nastoupil jsem na scénu, kapela začala hrát, já teatrálně odhodil dopitou placatku vodky, zapálil si cigáro a… A vypadl mně text. Vyděšeně jsem se otáčel na muzikanty, ale ti neznali ani slovo. Po chvíli jsem se zaradoval, že konečně spustili refrén, který jsem si pamatoval. Rozbalil jsem to naplno a cítil se jako hvězda. Aspoň do té chvíle, než jsem z odposlechů zaslechl, že zpívám úplně falešně a mimo rytmus. Úspěch to ale mělo. Jeden můj učitel mě pak pochválil. Prý netušil, že jsem takový šoumen. Prostě nejde vždy jen o technickou dokonalost, ale i o to předání emocí, že jo?
Žaloby za porušování autorských práv bych se nebál. Nick mě už na koncertě políbil na čelo, pohladil po tváři a do knížky napsal věnování „to Fomas with love“, takže mě má rád a určitě by mu to nevadilo. Tak co? Chcete si mě objednat?
