Článek
Když se dnes podíváme na internet, ať už na jakýkoliv web a v jakoukoliv dobu, najdeme tam v drtivé většině jen kritické texty mířené na Andreje Babiše. Že je lhář. Populista. Že zneužívá dotace, krade, manipuluje. Že dělá Česku ostudu doma i v zahraničí. Ten obraz je tak jednotný, až se zdá, že jiná interpretace snad ani neexistuje.
Jednostranný pohled je riziko
Jenže ono se stále jedná o jednostranný pohled. Navíc označit někoho například za takového populistu, to je mimořádně snadné. Ale prokázat to? To už je mnohem těžší. Když politik veřejně řekne, že chce, aby měl učitel za pár let nástupní plat třeba 75 tisíc korun. Co to je? Je to populismus? Nebo jen zbožné přání? Nebo úctyhodná vize? Odhodlání posunout Česko vpřed? To se opravdu těžko hodnotí.
Bylo by naivní čekat, že se ateisté a věřící někdy shodnou na stejném vidění světa. Neshodnou. A přesto obě skupiny dokážou alespoň částečně respektovat názor toho druhého. Podobné je to i u Andreje Babiše. Jeho podporovatelé a odpůrci se nejspíš nikdy nepotkají na společné trajektorii. Ale to ještě neznamená, že jedna skupina nutně musí žít v omylu. Stejně tak může mít pravdu i ta část společnosti, která v něm vidí člověka s čistými úmysly, s pracovitostí a s vůlí dělat věci, které jiní jen slibují.
Babiš je mezi lidmi oblíbený
A pak tu jsou fakta posledních voleb. ANO zvítězilo s obrovským náskokem. A Andrej Babiš sám získal suverénně nejvíce preferenčních hlasů. To už není marginální detail, ale relevantní signál. Něco lidem nabízí a oni mu opravdu věří. I proto se nakonec stává premiérem pro další období.
Babišovi navíc bylo v září 71 let. To je věk, kdy se člověk na život nutně dívá jinak. Když se někomu povede za desítky let práce vybudovat majetek, uspět v tvrdé konkurenci, stoupnout až na samotný vrchol podnikání i politiky, může přijít moment, kdy už má takový člověk opravdu všeho dost. Ne dost ve smyslu rezignace, ale v tom, že nepotřebuje dál dokazovat nic sám sobě. A že se mnohem víc než na svůj osobní prospěch začne dívat na to, co může po sobě zanechat. Něco, co přetrvá. Něco, díky čemu si lidé jednou zpětně řeknou: „Ano, tehdy to za Babiše opravdu fungovalo. Tehdy za něj bylo opravdu líp.“
Udělám maximum pro to, aby se Česká republika stala nejlepším místem pro život na celé naší planetě.
A najednou věta „Babiš je nejlepší volba pro Česko“ nemusí znít jako provokace či paradox. Může znít jako naděje. Jako možnost, kterou stojí za to alespoň zvážit. Bez předsudků. S otevřenou myslí. Jeho slova jako budoucího premiéra o tom, že Česko bude nejlepší zemí planety, nemusí být k smíchu. Naopak.
Protože jestli chceme, aby se Česko někam posunulo, měli bychom být ochotni připustit i to, že nejlepší volba nemusí být zrovna ta, kterou za nejlepší považujeme my sami.
