Článek
Šlo o jednu obyčejnou větu v úkolníčku dvou chlapců: „Znečišťuji třídu plastelínou.“ Jenže pozadí tohoto příběhu bylo o něco málo složitější a vyeskalovalo ve zbytečný a až hysterický výstup dvou maminek na třídních schůzkách.
Klukovina s plastelínou
Druhá třída. Sedmiletí a osmiletí kluci si o svačinové přestávce hrají. Mají k dispozici mimo jiné plastelínu. V hlavní roli Patrik a Pavlík (jména byla pozměněna). Při použití učitelské hantýrky je Patrik tím „nejzlobivějším“ klukem ve třídě. Pavlík naopak spíše tím tichým, klidným a hodným. S plastelínou si ale hráli v podstatě skoro všichni. Patrik byl ale tím jediným, kdo ji začal házet i na strop. Když se tedy odloupla ze zdi a spadla na začátku další vyučovací hodiny kousek vedle učitelky, naštvala se a několik kluků si muselo do deníčku napsat poznámku: „Znečišťuji třídu plastelínou.“ K té se podepsala sama učitelka a následovala běžná praxe. Přinést domů a zajistit podpis rodičů.
Třídní schůzky a zbytečný exces
Naneštěstí několik málo dní po této epizodě se konaly třídní schůzky. Většinou bývají na konci ledna před předáním pololetního vysvědčení. Tentokrát se ale kvůli vysoké nemocnosti přesunuly na konec prvního týdne v únoru. A právě tady otevřela téma plastelíny Pavlíkova maminka:
„Ještě jsem Vás chtěla požádat, jestli by bylo možné příště potrestat za tu plastelínu jen toho, kdo ji na ten strop opravdu hodil. Náš mladej to nebyl,“ končila svou promluvu směrem k třídní učitelce Pavlíkova maminka.
Z vyprávění chlapců doma ale až tak zřejmé nebylo, kdo byl tím hlavním viníkem. Plastelínou házeli totiž všichni. Alespoň dle slov maminky Patrika. Ta totiž nedokázala mlčet a poměrně rázně se ozvala, že do hry byli zapojeni všichni chlapci, házeli ji po sobě navzájem a ať neviní jen jejího Patrika. Že moc dobře ví, že mluví právě o něm.
Plastelína v rukou dítěte.
Zásah třídní učitelky
Jak už to bývá, v těchto situacích jsou okolní přihlížející často paralyzovaní a neschopni jakéhokoliv činu. A proto velká poklona třídní učitelce. V jeden moment se totiž výměna názorů přehoupla do hádky mezi oběma maminkami. A ta od Patrika se dokonce postavila ze židle a pokračovala ve velmi intenzivní rozmluvě k druhé mamince o tom, že její Pavel není také žádný svatoušek, ať se nesnaží vinu svalit jen na jejího Patrika atp. Obě ženy přitom působily až hystericky a jejich slovní agrese se stupňovala.
A právě odvážná a poměrně mladá třídní učitelka mezi obě maminky elegantně vklouzla a celou situaci naprosto chytře vyřešila. Jednak tedy vysvětlila, že se přeci neděje nic zásadního. Přiznala nám, že ji ta padající plastelína ze stropu vlastně rozesmála, ale před dětmi musela udržet vážnost a potrestat je. Už ale forma, že si onu poznámku vlastně napsali sami, nasvědčovala tomu, že se nejednalo o nic zásadního. Paradoxem navíc bylo, že Patrik s Pavlem jsou velcí kamarádi. Bez ohledu na tuto plastelínovou epizodu.
„Věřte mi, že řešit plastelínu po třídě je pro učitele mnohem příjemnější než se zabývat šikanou nebo dalšími závažnějšími problémy,“ doplnila naše třídní.
A měla pravdu. Házet po sobě plastelínou je přeci klukovina. Měli bychom jako rodiče lépe rozlišovat, co je a co není vhodné chování. V tomto příběhu totiž byly nakonec obě maminky těmi, které si poznámku za nevhodné chování vlastně zasloužily.
