Článek
Je to přesně rok od jedné (ne)šťastné situace, která se nám přihodila v rodinném kruhu na Štědrý večer. Mám ale pocit, jako by se to odehrálo dnes.
Sedíme v obýváku všichni pospolu. Já se svou rodinou, brácha a ségra se svými partnery a s dětmi. Nechybí ani naši rodiče. Celkem třináct lidí. Na stole cukroví, po koberci drobečky od dětí. Ty se snaží překřičet zvuk televize, kde zrovna běží na Nově pohádka Princezna se zlatou hvězdou. Máme tenhle typ večerů rádi, i když se vzájemně moc neslyšíme. Jde jen o to být spolu. Nic víc.
Pomalu se blíží vrchol večera, kterého se nemůžeme dočkat. Tím je pro nás rozdávání a rozbalování dárků. Všichni se těšíme. Ti nejmladší již tradičně dárky třídí a s důležitým výrazem ve tváři je roznášejí adresátům.
O naší rodině je třeba ještě zmínit, že všichni tak trochu holdujeme lehkému hazardu. Nic velkého, spíš neškodně. Jen máme rádi ten příjemný pocit adrenalinu z možné výhry. Úplně nám stačí si koupit stírací los za pár desítek korun nebo si jednou za pár týdnů vsadit Sportku a jsme spokojení.
Asi tedy nepřekvapí, že většinou i pod stromečkem najdeme nějaký ten stírací los. A děje se to vlastně i dnes. Každý máme mezi dárky v obálce jeden. Nikdy jsme sice nevyhráli nic závratného, ale jednou to určitě přijde. To si koneckonců říká každý, že? Teď zpětně si už přesně nevybavuji, jaký los jsme to před rokem vlastně v obálkách všichni měli. Jestli to byla Černá perla nebo Rentiér? To ale vlastně není ani podstatné. Vím jen, že ten los byl v hodnotě padesáti korun.
Tady jen malá odbočka. Napadlo vás někdy, že závislost na stíracích losech může mít původ právě ve vánočních tradicích spojených s rozdáváním dárků? Nejen touto otázkou se zabývá velká část psychologů a adiktologů. Zmíním například americkou společnost Kindbrigde, která potvrzuje, že stírání losů může být spouštěčem a vstupem do mnohem nebezpečnějšího světa gamblingu.
To nás ale zrovna netrápí a losy si jako „to nejlepší na konec“ necháváme všichni na samý závěr večera. Dárky máme už rozbalené a teď se jen sháníme po kovových mincích, abychom soutěžní pole mohli lehce seškrabat. Buší mi u toho srdce jako vždycky. I když je pravděpodobnost nějaké pěkné výhry naprosto minimální, stejně si představuji, co bych s milionovou výhrou udělal. To je zkrátka asi psychologie tohoto typu hazardu.
Po chvíli slyším takové tlumené radostné vyjeknutí jednoho z mých sourozenců. Je jasné, že tady někdo vyhrál. Hledíme vzrušeně jeden na druhého a snažíme se bez použití slov navzájem utvrdit, že je to pravda. Všichni se nakláníme nad šťastného výherce a přes rameno se snažíme zjistit, o jak vysokou výhru se jedná. O milionu tedy v žádném případě řeč není, takové štěstí nepotkalo nikoho z nás. Výhra je rovna nižším jednotkám tisíc. Nic závratného, ale rozhodně potěší.
Jenže můj sourozenec je jediný z celé místnosti, kdo zažívá pocit vítězství na vlastní kůži. My všichni ostatní samozřejmě nevyhráli nic. Nebo jen těch 50 korun, které sám výherní los vlastně stál. A tak začíná taková ta diskuze napůl ze srandy, ale možná maličko i vážně.
„Hej gratulujeme, tak to je asi prostor na to se rozdělit s ostatními, co takové štěstí neměli, co?“
„Počkej, přeci si to nenecháš celé pro sebe, když je to vlastně trochu štěstí, že zrovna ty.“
„Zítra zveš na oběd celou rodinu, jo?“
Trochu si výherce dobíráme a je pomalu cítit, že mírně překračujeme hranici. Najednou už tak velkou radost z výhry nemá. Alespoň se to tak zdá. Připadá mi, že by si výhru náš rodinný výherce rád nechal celou pro sebe, což je vlastně naprosto legitimní. Na druhou stranu tlak ostatních, i když je prezentován s jistou dávkou nadsázky, tlačí k rozhodnutí opačnému. Rozdělit se.
Byť se jedná o pár tisíc korun, jde cítit, že některé z přítomných maličko mrzí, že onen výherní los nemají zrovna oni. Toho si mimo jiné všímá i výherce, a tak se pomaličku proměňuje doteď příjemná atmosféra na atmosféru „něco je cítit ve vzduchu“. Ne nijak dramaticky, ale všichni víceméně vnímáme to stejné – tentokrát se to moc nepovedlo.
Je už to přesně rok. Nijak zásadně negativně tento incident, jestli to tak mohu nazvat, naši rodinu neovlivnil. Znovu se tento rok potkáváme a moc se na sebe těšíme. Jedno ale víme. Stírací losy mezi dárky nikdo z nás určitě letos nenajde. Pro jistotu.
