Článek
V poslední době se nejen v internetovém prostoru stále více skloňují dvě slova: financování zdravotnictví. Snažíme se nějak rozumně vybalancovat na jedné straně rovnice tlak lékařů a zdravotního personálu na výši mezd. Naproti tomu stojí rozpočet státu, pojišťoven a nemocnic, potřeba mít dostupnou nezbytnou péči pro všechny a včas atp. V této souvislosti doporučuji několik posledních článků Martina Čabana, komentátora Seznam Zpráv se zaměřením na zdravotnictví.
Nejsem lékař, ekonom, ani nepracuji ve zdravotní pojišťovně. Přesto se domnívám, že ve výše uvedené rovnici chybí výraznější zastoupení jedné zásadní proměnné – spoluúčast pacientů. Pojďme jen krátce k číslům.
Náklady na zdravotní péči v ČR
Pokud budeme vycházet z dat ČSÚ za rok 2021, pak se dozvíme následující. Celkové výdaje v roce 2021 na zdravotní péči v naší zemi činily 579,6 mld. Kč. O náklady se podělily:
- veřejné zdroje (pojišťovny, stát, kraje);
- soukromé zdroje (neziskovky, podniky);
- a samozřejmě domácnosti.
Domácnosti ovšem jen z necelých 13 %. Výdaje na jednoho obyvatele ročně pak vycházejí na 55 200 Kč a z toho si domácnosti hradí jen 7 025 Kč. Z výše uvedeného tak lze konstatovat, že velká část zdravotních služeb je poskytována v podstatě zdarma opravdu všem. Osobně ale lobuji za to, abychom to „všem“ rozšířili na „všem, kteří si to zaslouží.“ Hned vysvětlím.
Skupinka nezodpovědných
Často potkávám lidi, kteří se otřesně chovají ke svému zdraví. Někdy si pak s pomocí různých zdrojů orientačně počítám, jak moc náš zdravotní systém finančně zatěžují. A nejsou to hezká čísla. Nemusím chodit moc daleko a zmíním příběh jednoho z mých vzdálenějších přátel. Pro účely tohoto článku ho nazvu třeba Karlem.
Karel
Známe se přes 15 let. Lidé ho popisují jako veselého člověka, bezva tátu a šikovného pracovníka. Do důchodu má ještě něco kolem 20 let. Zdravotní stav a fyzickou kondici už je ale namístě hodnotit mnohem kritičtěji. Vše bych shrnul ve zkratce následovně. Nadváha, kuřák, sedavá práce, zadýchávání se při chůzi do kopce, téměř denně smažená jídla, milovník uzeného, denní pohyb odhadem cca 1-2 km, pravidelný konzument alkoholu. A především neochota s tím něco dělat. „Tělo musí jít do hrobu zhuntované,“ říkává vždycky Karel.
Problémy se srdcem
Jenže jeho zdravotní stav se v posledních dvou letech značně zhoršil. Prodělal dva infarkty. Dohromady pobyl přibližně dva týdny na JIPce, ale zvládl to. Poté za pět dvanáct kývl na doporučení lékařů k operaci. Pomohly bypassy. Po covidu, který prodělal v tomto roce, se mu zdravotně opět přitížilo. Dnes přežívá s kardiostimulátorem a při posledním setkání mi hlásil, že ho čeká transplantace srdce. Je v pořadníku, ale mělo by to snad být už brzy.
Škody způsobené nezodpovědným chováním
Příběh Karla tu zmiňuji z několika důvodů. Chci ho dát totiž do kontrastu s někým, kdo na nové srdce také čeká, ale kdo si své tělo nezničil sám a narodil se třeba s nějakou vrozenou srdeční vadou. Ten se totiž dostane na řadu možná později než Karel. Nebo to možná také vůbec nestihne.
Chci dát Karla do kontrastu také s ostatními zodpovědnými lidmi, kteří finančně systém tolik nezatěžují. Dneska víme, že jeden den na JIPce může stát i 400 000 Kč. To pak při dvou týdnech máte náklad kolem pěti milionů. Přidám k tomu informaci od profesora Jana Pirka, který celý proces transplantace srdce před nedávnem označkoval částkou 1 700 000 Kč. K tomu když započtu měsíce nemocenské, výkony lékařů a personálu při návštěvách nemocnice, návštěvu lázní, pak se opravdu hrubým odhadem dostávám někde k deseti milionům korun, které Karel během posledních dvou let zdravotní systém stojí. Přitom dle ČSÚ je průměrný roční výdaj na jednoho obyvatele zmíněných 55 200 Kč.
Zdá se vám to nefér? Mně tedy absolutně. Byť se jedná o mého kamaráda. Byl bych mnohem raději, kdyby byl celý tento příběh vymyšlený. Bohužel to tak ale není. A „Karlů“ v naší zemi máme rozhodně víc. Každý si tam dosaďte toho svého.
Co tedy s tím
I když je otázka i odpověď na ni mnohem komplexnější, docházím v tomto textu k jednomu jednoduchému závěru. Ten lze shrnout jedním slovem – spoluúčast.
Volám po tom, aby lidé, kteří si své zdraví zničili sami, se na své léčbě významněji finančně podíleli. Podobně jako to funguje u zubařů, zjednodušeně řečeno. Umím si představit po diskuzi s odborníky a důkladném promyšlení nastavení pravidel typu:
- Člověk s 20 % nadváhou si zaplatí 20 % z ceny operace, která se týká pohybového aparátu. Musí být samozřejmě prokázáno, že nadváha daného člověka měla přímý negativní vliv na jeho pohybový aparát a že si za nadváhu může ze 100 % sám pacient, nikoliv vliv genetiky, jiná onemocnění atp.
- Pokud je člověk kuřák a z krve či jinými testy se dá ověřit, jak dlouho kouří a zároveň jde potvrdit dle odborných studií jistou korelaci mezi délkou kouření a výskytem např. plicních onemocnění, pak ať si kuřáci za léčení těchto onemocnění také připlatí.
Podobně bych mohl pokračovat dál. A to s lidmi, kteří nadměrně užívají alkohol, jsou závislí na cukru, konzumují nezdravé potraviny atp. Snažím se tím obecně přenést pozornost na zdraví lidí. Podobně, jak v rozhovoru s Petrem Horkým říká lékař Tomáš Šebek: „To, o čem se teď bavíme, je, že takhle, jak je nastavené zdravotnictví, neustále roztáčející kola drahé léčby, je trvale neudržitelné a my to musíme zastavit.“ Dále pak dodává, že primárně má smysl udržovat zdraví a „nemusí tak být ministerstvo zdravotnictví, ale může být ministerstvo zdraví.“
Vidím tedy řešení v navýšení odpovědnosti lidí za své zdraví. Pouze třináctiprocentní spoluúčast domácností na veškerých výdajích na zdravotnictví se mi zdá velmi nízká. Pokud bychom toto procento o pár desítek navýšili, umím si představit obrovský posun k lepšímu. Určitě bychom potom byli více motivovaní dělat toho víc pro naše zdraví. Od pravidelného pohybu, přes návštěvy preventivních prohlídek, až po hlídání si stravy, dostatečného spánku a odpočinku. A pokud by to někdo ignoroval, měl by za to zaplatit. A to doslova. Jinak se totiž nikam neposuneme.
