Článek
Přijíždím na parkoviště u supermarketu. Chci se vyhnout ještě tomu předvánočnímu frmolu a nesnesitelným frontám. Parkuji kousek od hlavního vstupu. Hlavu mám v autě ještě skloněnou, hledám peněženku a takové to plastové kolečko do košíku. Nevnímám, co se děje venku, takže hned jak vystoupím, strašně se leknu.
„Co tady proboha děláte? Já se vás strašně leknul,“ vyhrkám ze sebe.
Asi z půl metru na mě totiž zírají dvě tváře. Komfortně se cítím v osobní zóně tak minimálně metr a půl, takže si umíte představit to zděšení. Od pohledu bezdomovci. To není urážka.
„Promiňte, pane, my vás nechtěli vylekat,“ promluví na mě mile jeden z nich. A pokračuje asi dvouminutový dialog, na který zprvu nemám vůbec čas. Otázka samozřejmě míří na peníze, jestli jim můžu nějaké dát. Odpovídám, že ne, že mám jenom kartu, a nechám je přitom nahlédnout do peněženky, aby mi věřili. Jsou v ní opravdu jen karty. A tady by mohl příběh končit. Přitom je to jen jeho začátek.
Kreativita, která nezná mezí
Čekal bych, že s nepořízenou odejdou, ale mýlím se. Zkouší to dál a rozesmějí mě otázkou, jestli nemám nějaké drobné třeba v bundě. Opravdu nemám a podivuji se nad tím, jakou mají schopnost mě udržet stále v rozhovoru. Už jsem na odchodu, když druhý z nich ještě zkouší poslední variantu a jestli bych něco málo prý nevybral z bankomatu, že je přímo tady. A ukazují vesele na vestavěný bankomat přímo u vchodu. To jsem ještě nezažil. Přijde mi to chytré a elegantní řešení. Jako když vás překvapí někdy chytrost dětí, kterým se snažíte třeba vysvětlit, že čokoládu teď ne, protože není otevřená, a oni správně argumentují tím, že se přeci musí někdy otevřít.
Rohlíky, rohlíky a salám
I tady ale oba pány ve středním věku odmítám, už bez argumentů, protože mi došly, a snažím se co nejrychleji zmizet v útrobách obchodu. Ještě se stihnu otočit, a vidím, že pořád stojí u mého auta a koukají dovnitř. Tak už se naštvaně otáčím a ptám se, jestli ještě něco potřebují. Pořádně nevím jak, ale najednou se ocitám já v pozici toho, kdo se ptá.
„Pane, my tady počkáme a pohlídáme vám auto. Vezměte nám prosím nějaké rohlíky alespoň. Rohlíky a salám.“ Snažím se ještě chvíli vysvětlovat, že na mě nemusí čekat a auto opravdu hlídat nepotřebuji. Marně. Stojí tam, dívají se na mě s nadějí v obličeji. Vzdávám to.
Oba muži, o kterých je tento příběh. Druhý z nich nese darovanou svačinu
Poděkování a cenná lekce
V obchodě jsem něco kolem dvaceti minut. Poměrně dlouho na to, aby se mi chtělo v jejich kůži čekat na svačinu. Přesto jim tu svačinu kupuji. Třicet jedna korun za balení plátků lovečáku a pár rohlíků. Sám se divím, jak je to levné. Přicházím ke svému autu a jeho hlídačům. Předávám svačinu a oba mi tiše a vděčně poděkují a beze slov rychlou chůzí odchází.
A mně zase trvá, než opustím parkoviště, protože to celé potřebuji zpracovat. Sedím na sedadle a říkám si, jakou vděčnost projevili za pár rohlíků. Zatímco já s nákupem za šest stovek cítím frustraci, že jsem nenakoupil vše, co jsem plánoval.
Bezdomovce mám vesměs spojené s nálepkou něčeho negativního. Vzhled, mluva, alkohol. A s těmito předsudky pak nesprávně pohlížím na každého z nich. Bez výjimky. Dnes mi byl ale tento obrázek rozcupován na kousky. Měl jsem tu čest poznat dva slušné chlápky. Vděčné. Neodbytné. Nevzdávající se. Převelice kreativní, od kterých by se mohl učit kdejaký obchodní zástupce. Docílili nakonec svého. A já byl nakonec také spokojený, že jsem jim mohl „pomoci“. I když bych v první minutě přísahal, že ze mě nedostanou ani korunu.
