Článek
V osmdesátých letech minulého století jsem byl ještě dítě. Vždycky ale s nadšením poslouchám vyprávění svých nebo manželčiných rodičů, jak to tenkrát chodilo. Tentokrát se podělím o příběh svého tchána, který si v osmdesátých letech pořídil svou první televizi.
Rok 1987
Průměrné výplaty se tehdy alespoň v okruhu jeho přátel pohybovaly kolem 2 500 hrubého měsíčně. Mléko a olej byly ve skleněných lahvích, na banány a mandarinky se čekaly fronty, ale třeba auto už měl skoro každý, i když šlo jen o pár hlavních značek jako Lada, Škodovka, Wartburg, Fiat nebo třeba Moskvič.
Začínal už ale docela velký boj o barevné televize. V osmdesátých letech vlastnit televizi nebylo nic ojedinělého. Mít však televizi barevnou? Tu ještě všichni nevlastnili a skoro to začala být povinnost ji mít. Pokud jste tedy chtěli být moderní. Jenže před přibližně čtyřiceti lety to celé fungovalo trochu jinak. Dnes známe stovky e-shopů s elektronikou, stovky prodejen v těch největších městech, a televizi si tak můžete koupit a uvést do provozu během pár desítek minut i s cestou.
Místní elektrocentrum
Psal se rok 1987 a můj tchán se chystal obohatit svou domácnost o první televizi. Elektrocentrum ve městě bylo jediným místem, kde se tenkrát televize dala pořídit. A to právě barevná. Dovážely se dvě značky – československý Oravan a ruská Selena. Mezi lidmi vždycky proletěla zpráva, že budou televize. Způsobilo to opravdu rozruch. Většinou jednou týdně přijela dodávka s několika krabicemi k obchodu. Nikdy nikdo nevěděl, kolik jich vlastně přesně bude. Pracovníci obchodu vyskladnili televize, na chvíli se zavřel a zamknul obchod, a nakonec se slavnostně znovu otevřelo a televize byly k dispozici.
Hodinové fronty
Zpravidla jedinou překážkou byla vždy fronta lidí, kteří stáli před vámi. Televizí totiž bylo vždy k dispozici jen několik. Někdy jich přivezli pět, jindy devět. Pokaždé jinak. Ve frontě lidí, která často dosahovala několik desítek metrů, se proto obvykle na většinu nedostalo. A to čas od času vyvolávalo strkanice. „Pamatuji si, jak si tenkrát každý bedlivě hlídal své místo. Včetně mě. Jenže najednou mě předběhli dva chlápci a začínající rvačku museli zastavovat lidé kolem,“ vyprávěl mi tchán. Své místo nakonec uhájil, ale bylo mu to vlastně k ničemu. Ten den čekal ve frontě několik hodin, aby měl jistotu, že se na něj tentokrát opravdu dostane.
Oravan už nemáme
„Oravan už nemáme, ber, nebo za tebou berou další,“ tak zněla chladná věta prodavače, který tchánovi právě oznámil, že tři jediné barevné Oravany si vzali předchozí zákazníci a na něj už zbyla jen ruská Selena. Tohle, že by měla být odměna za několikahodinové čekání? Na rozmyšlenou měl jen pár vteřin. Ruskou televizi nechtěl, ale ani se mu nezamlouvalo vrátit se domů už poněkolikáté s prázdnou. Vzal ji. A právě tak začal jeho příběh s první barevnou televizí značky Selena. Tenkrát s cenovkou kolem 8 500 korun. Na takovou televizi šlo našetřit přibližně ze čtyř výplat. Mimochodem pokud je dnes průměrná mzda necelých 44 000 korun, pak byste na koupi televize z osmdesátých let potřebovali v dnešních cenách vydělat 176 tisíc hrubého (čtyřnásobek průměrné mzdy).
Zážitek navzdory
Nakonec ale i ruská Selena stála za to. Užívat si svou první televizi, a ještě k tomu barevnou, byl nepopsatelný pocit. Přepínat šlo jen mezi prvním a druhým programem (jedničkou a dvojkou, tak se jim říkalo). Ladění bylo třeba provádět ručně, po otevření takových malých dvířek. S malým šroubováčkem v ruce. Televize měla vlastní anténu. Úhlopříčka přibližně 50 centimetrů. Její používání byl zkrátka zážitek.
Dnes jsou televizory obou zmíněných značek ceněné spíše jako rarita pro sběratele. V inzerátech se objevují za symbolické částky, a v některých případech jsou dokonce dostupné zdarma pouze za odvoz. Nedivím se ale tomu, že před několika desítkami let byli lidé ochotní se i poprat, aby se právě k těmto televizorům dostali.
