Článek
Usedám za volant, dívám se na palubní desku a zjišťuji, že mám dojezd odhadem něco kolem 50 kilometrů. Jezdím pracovně opravdu hodně, takže tuhle situaci prožívám v průměru asi tak třikrát do měsíce. Snažím se vždy téměř vyjezdit celou nádrž, abych omezil nutné návštěvy benzinových pump na minimum. Teď je ale ten správný čas se tam vydat znovu.
Pokaždé stejný průběh
Blížím se k jedné z čerpacích stanic, kterou mám nejblíže a kde jsem obvykle spokojený i s cenou. Ačkoliv je můj cíl pouze doplnit palivo, nebo si maximálně přikoupit vodu do odstřikovačů, začíná se v mé mysli a později i fyzicky v těle objevovat určitý typ stresu.
Už z dálky mě totiž očima zaměří obsluha dané pumpy a já moc dobře vím, co bude následovat. Přijíždím ke stojanu. Zastavuji a hledám peněženku. Než stihnu otevřít dveře a vystoupit, už přiskakuje k autu pracovník čerpací stanice, odklopuje kryt nádrže a mile se ptá: „Tak kolik tam dneska dáme, do plna?“
Další osobní prohra
Často se mi stane, že už drží i správnou tankovací pistoli v ruce. Jestli rozezná nafťáka od benziňáka podle zvuku motoru, nebo už si mě jednoduše pamatuje, to je mi záhadou dodnes. Mám v hlavě nachystáno, že zdvořile pomoc tentokrát odmítnu. Přemáhám se k milému úsměvu a trochu křečovitě odpovídám: „Ano, do plna prosím, děkuji.“ Hned si uvědomuji, že jsem prohrál. Zase.
Než dojdu ke kase, je většinou natankováno. Pán nebo paní na mě zvenku vesele gestikulují, jakože ano, máte to plné, můžete zaplatit. Poděkuji na dálku kývnutím. Po zaplacení odcházím a pracovník pumpy stojí nenápadně kousek od mého auta. Dávám mu do dlaně dvacetikorunu a odjíždím. Tak se to přeci dělá. Viděl jsem to u většiny lidí. Dobře ale vím, že se jen snažím přesvědčit sám sebe, že je vše v pořádku. Za volantem ale prožívám pocit frustrace a nespokojenosti sám se sebou.
Milá a chytrá obsluha
Copak říct „ne, děkuji, natankuji si sám“ je opravdu tak těžké? Někdy opravdu je. Vůbec se přitom nezlobím na obsluhu. To chci zdůraznit. Musí být venku v dešti, v mrazech. Nemají to lehké. Měli bychom být za jejich službu vlastně vděční. Zároveň je také musím pochválit z psychologického pohledu. Dělají to totiž takticky skvěle. Namísto otázky, jestli chci natankovat, se totiž rovnou ptají, kolik chci natankovat. O to těžší je pak odmítnout, protože už mě, jak se říká, postavili před hotovou věc.
Obsluha čerpací stanice v akci. Obrázek je ilustrační. Fotografii jsem rozmazal
Psychologický aspekt
Vždycky se mi tady vybaví, a ještě více mě „zmáčkne“ citát od možná nejúspěšnějšího investora všech dob – Warrena Buffetta. V překladu zní přibližně takto: „Rozdíl mezi úspěšnými lidmi a skutečně úspěšnými lidmi je v tom, že skutečně úspěšní lidé říkají téměř na všechno ne.“
Poté mě ale zase uklidňuje ve své knize Jak být asertivní a říkat ne bez pocitu viny (2021, Grada) její autor Damon Zahariades. Otevřeně přiznává, že říct druhým „ne“ je těžké z mnoha důvodů. Nechceme urazit, vypadat sobecky, nechceme druhé zklamat. Zároveň ale klade důraz na zbavení se návyku „hlavně se zavděčit“. Ono totiž „asertivita je naučená dovednost,“ jak Damon zdůrazňuje.
Osobně mi tak nezbývá nic jiného, než se s tím prát dál. Přestože je pro mě těžké přijmout fakt, že v jiných oblastech života se vymezit zvládnu, ale v prostředí benzinových pump je to pro mě z nějakého nepochopitelného důvodu složité.
Současně se také snažím, aby s něčím takovým nezápasily v budoucnu mé děti. Pokud máte stejný zájem, rád doporučím krátký pořad na ČT s názvem O umění odmítnout. Ten je vhodný pro děti 1. stupně ZŠ. Přínosný může být ale jistě i pro nás dospělé.
