Článek
Jezdím každý den do práce autem. Na výběr mám zhruba ze čtyř tras, které trvají v rozmezí +/- 2 minuty stejně. A jelikož jezdím do práce do Prahy, všechny čtyři jsou stejně zasekané. Člověk si tedy vlastně nevybere.
Až do nedávna jsem si však vybíral jednu specifickou cestu, a to z důvodu konkrétní čerpací stanice s dobrou cenou nafty, kterou jsem měl po cestě. Tankování mi vychází zhruba 2× týdně, člověk tam má věrnostní kartičku, sbírá body, sbírá slevy, občas si koupí nějakou tu blbůstku z katalogu. A hlavně, mají dobrou kávu a něco dobrého na snídani.
Vychování obsluhy
Jelikož jsem na této čerpací stanici (kterou nebudu blíže specifikovat, abych nikoho nepoškodil) byl pečený, vařený a jezdil tam několikrát týdně i mimo natankování jen pro jídlo, tak jsem byl známá firma. Prodavačky u pultu už věděly, co chci, když si náhodou vyberu něco co vybočuje z rutiny, tak se podiví, komentují a vedeme takové krátké a příjemné konverzace, než si terminál načte platební kartu.
Dosavadní obsluha mě také znala. „Tak co to bude šéfe?“ přichází maník energicky. „Dobrý díky, zvládnu to sám.“ říct „ne“, umím. Dotyčný se tak naučil, že já nic nechci a vždy když uviděl mé auto, udělal krok vpřed, poté uviděl mou tvář, zastavil se a nic už nechtěl nebo řekl: „Vy to zvládnete sám, že?“
Vše se změnilo s příchodem nové obsluhy. Nevím, jestli se nějak prohodily směny, nebo reálně se vyměnili zaměstnanci, nový chlápek znamenal nové vychování. Po každém: „Ne díky, v pohodě.“ jsem se modlil, aby to bylo naposledy, a i on to pochopil. Totiž, i když umím říct „ne“, mně samotnému to také dělá vnitřní problém a zažívám podobné stavy a myšlenkové pochody jako Fondovník. Je to tedy pro mě psychicky vyčerpávající stejně jako pro lidi, kteří to „ne“ říct neumějí.
Otravný nováček
Místo toho, aby se nováček naučil, že já opravdu nic nechci, každý den mě bombardoval svými dotazy, co chci natankovat. Taktně jsem se snažil naznačit, že: „I včera jsem nechtěl, opravdu to zvládnu sám,“ načež mi bylo odpovězeno: „To víte, já si vás nepamatuju, takových mi tady projde.“ Říkal jsem si dobře, asi celkem 7-10 návštěv nestačilo, bude potřebovat více času.
Jakoby si to dal za osobní cíl, zlomit mě, neustále jako automatizovaný robot na mě dorážel a tuším, že si to užíval a moc dobře si mě pamatoval, protože se na mě vždycky začal šklebit, jen co mě uviděl. Jeden den se snad s kamarády vsadil, nebo byl prostě soutěživý, ale začal extrémně dotírat, až to bylo nepříjemné víc než obvykle. Konverzace probíhala parafrázovaně takto:
Obsluha: „Dobrej den, tak co to bude?“
Já: „Dobrý den, zvládnu to sám, jako dycky, díky.“
„Tak co dáte tam ten lepší? Jsou tam aditiva, čistí to motor…“
„No to by mě v práci asi zabili, když by viděli tu cenu na CCSce.“
„A nechcete vodu do odstřikovačů?“
„Ne. Díky.“
„Máme novinku tady tu do mínus čtyřiceti, ať máte jistotu, mají přijít ty mrazy.“
„Ne, jste hodnej, díky.“
„Ale já vám to tam naleju, fakt to bude rychlovka, jen mi otevřete kapotu a máte to bez práce.“
„Ne ne díky.“
„Hm, no a dávejte si bacha víte, že vám nesvítí tady levé světlo?“
Odcházím od čerpací pistole, jdu se podívat a říkám: „To je blbost, vyjíždím za tmy a svítil jsem v pohodě,“ žárovka svítí.
„No divejte, svítí to tak jako málo, vona vám zachvíli určitě chcípne.“
„Jo, tak díky že jste si všiml.“
„A nechcete si koupit novou žárovku?“
„Ne díky.“
„Ne vážně, to je vo pokutu, já vám tam skočím, máme je skladem a vyměním hned.“
„Ne díky, jste fakt hodnej, ale chci jen dotankovat nic nechci.“
„Určitě?“
„Ano určitě.“
„No tak hezkej den pane.“
Jsem zvědavý, kolik z vás by už v polovině na něj začalo řvát, nebo si od něj nechali snad i opravit motor. Musím říct, že jsem byl nervózní, až mi to zkazilo celé ráno. Dotankoval jsem, jdu zaplatit a když jdu kolem něj, ještě se na mě směje jako blbeček. Jako bych mu v očích četl: „Zítra tě zlomím.“
Končím
Po téhle zkušenosti jsem s touhle čerpací stanicí skončil. Opravdu nemám zapotřebí bát se každé ráno, jestli na mě obsluha zase nenastoupí a já si nebudu muset obhajovat každý svůj krok a vyvracet mu ty jeho. Má frustrace zašla tak daleko, že jsem začal jezdit jinou trasou, kde je jiná benzinka a zřídil jsem si zákaznickou kartu tam. Obsluhu nemají a já se nemusím každé ráno stresovat, jestli nebudu muset odmítat zase nějakého snaživého panáka.
