Článek
Rozmohl se nám tady takový nešvar, který pozoruji v posledních dnech téměř každé ráno ve školce. Rodiče přivádí své malé děti do šatny, kde jim standardně pomáhají s převléknutím, následně je předávají učitelkám a odchází.
Jenže spousta dětí během oné přípravy v šatně nevypadá vůbec zdravě. Sotva co vstupují dovnitř, jde vidět, že nejsou zdravotně na 100 %. Teče jim z nosu, někdy kašlou. V tom nejhorším případě mají i lesklé oči, což mnohdy značí závažnější začátek nemoci.
A pak je tu druhá skupina lidí. To jsou rodiče. Ti, kteří se ke svým dětem sklánějí a šeptají jim věty, které slyší i všichni ostatní.
„Vysmrkej se pořádně, ať pak nesmrkáš před paní učitelkou.“
„Když budeš potřebovat kašlat, běž na záchodky, ať tě ostatní neslyší.“
Jako by šlo o divadelní představení. Casting na roli zdravého dítěte, které musí za každou cenu zůstat ve školce. V šatně se pak ozývá hluboké smrkání, popotahování a kašlání.
Děti
Ostatní rodiče mlčí, i když se jim to také nelíbí. Je to takové nepsané pravidlo, tabu téma, o kterém se nemluví. Dnes kašle tvé dítě, jindy zase může mé. Tak to nechme být.
Rozumím tomu, proč to někteří rodiče dělají. Opravdu. Práce nepočká, nemocenská je nízká, vedení firmy netolerantní, prarodiče daleko. Ono to pravdu není jednoduché se po mateřské a rodičovské vrátit do práce a každý druhý den kvůli nemoci dítěte v práci chybět. Mluvím z naší vlastní zkušenosti.
Jenže.
Jedno takto kašlající dítě ve školce může dost dobře znamenat, že do týdne kašle celá třída. Doma pak sedí dalších deset rodičů, kteří neudělali směrem ke zdraví svého dítěte nic špatně. Jakoby se zodpovědnost trestala, zatímco nezodpovědnost procházela bez povšimnutí.
A přitom jde o úplnou banalitu. O obyčejnou ohleduplnost. O to zvednout telefon a říct si v práci o volno. O to uznat, že dítě není malý robot, který musí fungovat, i když má horečku. O to myslet na to, že naše rozhodnutí se může dotknout dalších desítek lidí.
Nechci moralizovat. Ale chtěl bych připomenout, že především v těchto dnech bychom měli být k sobě ohleduplní. Jako rodiče, jako lidé.
A tak tenhle text beru jako apel. Na všechny z nás. Abychom se příště neptali, jak nemoc „zamaskovat“, ale jestli tím někomu náhodou neublížíme. Protože školka není nemocnice a učitelky nejsou zdravotní sestry.
