Článek
Zlomil jsem si malíček. Při basketbalu. Stačil jeden neopatrný pohyb a bylo mi hned jasné, že něco není v pořádku. Člověk u zranění prstů často nepozná, jestli jde o naraženinu, nalomeninu nebo rovnou zlomeninu. Dva týdny jsem tak nosil ortézu a snažil se léčit zranění sám v domnění, že nejde o nic vážného. Jenže potíže přetrvávaly. A abych si byl jistý správným průběhem hojení, rozhodl jsem se raději vyhledat pomoc v chirurgické ambulanci jedné z nemocnic.
Dočkal jsem se toho zásadního, proč jsem nemocnici navštívil – bylo mi pomoženo. Přestože celková zkušenost nebyla nikterak dobrá, jsem vděčný za kvalitu českého zdravotnictví. V tomto textu chci ale sdílet několik stinnějších momentů, kterými jsem si prošel. Moje interpretace situace je taková, že chybějící peníze ve zdravotnictví se negativně projevují na (ne)lidském chování zdravotního personálu.
Vše začalo telefonátem
Ještě před návštěvou ambulance jsem zvedl telefon se stručnou otázkou, jestli mě v případě mého příjezdu dnes ošetří. Tušil jsem, že běžný provoz nemocnic je v prosinci v ohrožení a očekával jsem minimálně nějaká omezení. Po slušné otázce ale následovala bezdůvodně nelaskavá odpověď, že je to samozřejmě moje právo přijet, ale že mi negarantují krátkou dobu čekání. Klidně to prý může zabrat 20 minut, ale i několik hodin.
To samozřejmě plně respektuji, ale způsob komunikace, který osoba na druhé straně zvolila, byl zbytečně nepříjemný. Navíc záhy jsem se přesvědčil, že paní „telefonistka“ měla výborný výhled do čekárny a stačilo říct: „Dobrý den, určitě Vás ošetříme, pokud zvládnete přijet do třiceti minut, tak v čekárně vidím teď tři lidi, takže byste se na řadu mohl dostat odhadem během hodinky, ale samozřejmě to nemůžu garantovat.“
Zdravotní sestra
Další nemilá zkušenost jde za hlavní zdravotní sestrou, která v podstatě řídila celý proces na ambulanci. Od prvního kontaktu jsem se cítil, jako bych ji provedl něco zlého. Přitom jsem mluvil stručně, měl jsem nachystané všechny potřebné doklady. Nedal jsem jí žádný důvod k chladnému jednání. Stejně se ale chovala i k ostatním. Ležící paní vedle mě na lůžku se jí ptala, kdy orientačně půjde na řadu. Byla ještě totiž dle jejích slov závislá na sanitce, která ji po vyšetření měla dovést domů a potřebovala se s řidičem předběžně domluvit na čase odjezdu. „Až na vás přijde řada, tak se na vás podíváme,“ zněla nevstřícná odpověď sestry, která ležící paní nikterak nepomohla.
Medička na praxi
Chvíli po tom, co jsem se dostal na řadu a věnoval se mi lékař, se ozvalo klepání na dveře a do místnosti vstoupila mladá slečna v bílém s cedulkou připnutou na hrudi. Rychle jsem pochopil, že se jedná o studentku medicíny, která se bude snažit praxí co nejvíce obohatit své teoretické znalosti. Obdivoval jsem ji za to, že se na dráhu medicíny v kontextu dnešní doby dala. Jenže celá ta praxe zřejmě nebyla předem domluvená. Lékař si jí za celou dobu nevšimnul a aktivně ji do ničeho nezatáhl. Zdravotní sestra teatrálně vzdychala a očividně nelibě nesla návštěvu oné studentky. Té tak bohužel nezbývalo nic jiného, než jen nesměle sledovat, co se děje a snažit se něco přiučit.
Ošetřující lékař
Doktor, který mi pomohl, to také neměl lehké. Když jsem byl v čekárně, pobíhal sem a tam, že jsem si chvíli dokonce myslel, že je to nějaký logistický asistent, který řeší spíše provozní záležitosti oddělení, než že by vykonával samotnou doktorskou činnosti. Pomohl mi. Mluvil se mnou jako rovný s rovným. Stanovil přesnou diagnózu a po odborném ošetření nastavil další kroky léčby. Ale vypadal unaveně. Snad mě jen mrzelo, že si alespoň částečně nevzal pod křídla budoucí doktorku na praxi a trochu si nezpacifikoval zdravotní sestru, která měla na můj celkový dojem zásadní vliv.
Lékařská zpráva od ošetřujícího lékaře. Osobní a citlivé údaje v ní jsem osobně rozmazal.
Přesto děkuji všem, kteří se o mě postarali. Uznávám kvalitu péče, která mi byla poskytnuta. Zároveň ale poukazuji na problémy v oblasti lidského chování, které patrně souvisí s nedostatkem finančních prostředků ve zdravotnictví. Nebo alespoň tak, jak tomu rozumím dnes já. A odvažuji se zobecnit mou zkušenost s jednou konkrétní nemocnicí a předpokládat, že podobnou zkušenost mají pacienti napříč naší republikou v různých typech ambulancí.
Smyslem tohoto textu tak v žádném případě není pomluvit jednu konkrétní nemocnici (proto ji ani konkrétně nejmenuji). Poukazuji jen na to, že unavení lékaři, přepracované zdravotní sestry, nedomyšlená spolupráce mezi mediky a lékaři v praxi – to vše jistě není dlouhodobě udržitelné.
