Článek
Je to pár týdnů, co jsem si zlomil na ruce malíček. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se odhodlal navštívit ambulanci jedné z krajských nemocnic. Péče byla v pořádku, ale přístup téměř všech zainteresovaných mě obrovsky rozladil. Přečíst si o této mé negativní zkušenosti můžete ve článku Zlomil jsem si malíček, návštěva nemocnice mi ukázala smutný stav našeho zdravotnictví. Dnes ale musím psát úplně jiný příběh. A to jen pozitivní. Nejde to totiž jinak.
Evidence pacientů
Tentokrát nedělám chybu jako minule. Na oddělení evidence pacientů předem raději nevolám. Mám totiž vždy pocit, že telefonáty s otázkami druhou stranu nějak zvlášť zneklidňují. Vcházím do ambulance proto bez ohlášení. Přicházím na řadu, ale už i za mnou se tvoří fronta. Předkládám lékařskou zprávu s informací, že jdu na kontrolu se zlomeným malíčkem. Zároveň přiznávám doma zapomenutou kartu pojištěnce, která je po mně vyžadována.
Milá paní na druhé straně ale mávne rukou, že všechny informace má stejně ve zprávě. Zdvořile mě posílá si sednout a ještě přidává informaci, že tentokrát na rentgen nemusím. Pokud by lékař ale rentgenový snímek přeci jen chtěl vidět, gestikuluje rukama a znovu mi vysvětluje, jak se do jiného patra na rentgen dostanu. Pro jistou. Ještě při odchodu na mě volá, jestli mám neschopenku. Odpovídám, že ne a děkuji za zájem.
Zdravotní sestra
Tak jako zkraje prosince, tak i dnes celý provoz na ambulanci řídí zdravotní sestra. Přesnější by jistě bylo nazývat ji zdravotní manažerkou. Od prvního momentu jde vidět, že ji práce baví. Ve zdravotnictví funguje odhadem dvacet let, ale působí mladší dle mladého a stále usměvavého obličeje. Mluví pomalu, sebevědomě. Používá slova jako pacičky, nožičky, hačat atp. Ano, trochu dětské, má takový ten tón hlasu, jako když mluvíte s dětmi, ale přitom ne ponižujícím způsobem. Spíše trpělivým. Milým. Zkrátka něco, co chcete poslouchat, když jste vystresovaní v nemocnici. Volá mě zrovna do ordinace za lékařem. Zbrkle balím všechny věci a ona mě jen klidným hlasem přes celou čekárnu uklidňuje slovy „žádný spěch“.
Ošetřující lékař
V hlavě si říkám, že můj dobrý pocit z dnešní návštěvy může pokazit snad už jen lékař. Neděje se tak. V mezičase mě ještě s omluvou posílá na rentgen, aby se přeci jen přesvědčil, že je vše v pořádku. Omlouvat se přitom nemusí. Zanedlouho se dostávám na řadu znovu. Už ve dveřích slyším veselou otázku: „Jak se vám daří, už lepší?“ Poté si sedám a lékař mi prohmatává malíček. Sám od sebe mi ukazuje rentgenový snímek a vysvětluje, co se mi v malíčku stalo a děje. To opravdu lékaři ukazují snímky pacientům sami od sebe? Připadá mi, že mu na mně záleží, abych opravdu vše pochopil a měl jasné informace. Loučíme se, přejeme si hezký nový rok.
Lékařská zpráva z lednového vyšetření vystavená ošetřujícím doktorem
A já doteď přemýšlím, co se to vlastně stalo. Nedělám z toho žádné „wow“. Nijak celou příjemnou zkušenost nenafukuji ani nezveličuji. Jasně, že už jsem pozitivní zkušenosti v nemocnici zažil tolikrát. Ale že by se to týkalo všech zainteresovaných? Od paní na informacích až ke zdravotní sestře a lékaři? A že by všichni vypadali, jako by je práce naplňovala a dělali ji rádi? To bylo dnes poprvé.
Děkuji tak proto nejen mým dnešním lékařům a personálu kolem, ale také všem těm ostatním doktorům a zdravotníkům, kteří svým lidským přístupem, kdy se často cítíme jako prezidenti, zpříjemňují pacientům pobyt na ambulancích a v nemocnicích. Ať už pracují kdekoliv. Ono to s tím naším zdravotnictvím možná nebude až tak zlé.
