Článek
6. Den – Konečně kázeň, ale cesta nám stejně nepřeje
Je to peklo, v noci mě skupinové pochrupkování ukolébalo do naprosto plného vědomí. Většinou zvládnu usnout, ale tentokrát to úplně nešlo. Naštěstí jsem po čase nejspíš omdlel únavou. Ráno jsme vstávali opětovně do jasného dne. Postupně se vystřídat v koupelně a sbalit na motorky. Dnes se poprvé na nikoho nečekalo a všichni byli dole včas. Vyrazili jsme zpětně do 7 - niebe. Snídaně byla opravdu pohádková. Decentně jsme se nažrali jako vlk, co snědl karkulku, babičku, košíček s bábovkou i krabičákem pro babičku. Odkutáleli jsme se k motorkám a bude čas se zase posunout po trase dál. Jiřík se odpojil, že musí domů hlídat dítě, neboť mu nevyšlo slíbené hlídání.
Vyrážíme a k benzínce to máme jen tak tak. Po cestě máme asi 10× semaforů. Těch cca 35 km jedeme skoro hodinu nebo dvě. Po cestě už mi dochází palivo, přepínám na rezervu. K benzínce je to ještě několik kilometrů. U konce už přidávám jen lehounce. Najednou chce Boss předjíždět. To už na rezervu nezvládnu, a tak doufám že na to nedojde a naštěstí nedošlo. Na benzínce zajedeme ke stojanům. Náhle přijel mercedes. Předjel frontu a zacouval k prvnímu stojanu. Otevřely se dveře a vystoupila jakási cosi. Úplně přesně to nejde popsat. Když jsme se ozvaly že má jet zpátky do fronty, ozvalo se „arbait“ pak si smíchy zachrochtala vlastnímu proslovu a snažila se natankovat, aby urychlila čas. Co se ale děje. Tankování nejde. Tak čeká, a pořad nic. Vyjde obsluha, křičí na ní něco a z kontextu jsem pochopil že musí počkat až ten před ní zaplatí. To je Ondra, ale tak dává si na čas. Nakonec vždyť ona chudinka v mercedesu spěchá. Minuty plynou a pořád to nejde. Pak už Ondra zaplatí, tato biomasa botoxu a dalších směsí ze kterých by se podle všeho dali vyrobit solidní pneumatiky odjíždí. Nelíbí se jí naše komentáře, ale tak má se chovat slušně.
Najednou volá Jiřík, že se hlídání vyřešilo. Vydáváme se tedy dál a potkáme se na benzínce. Cesta se ještě táhne docela provozem, takže nabíráme zdržení. Už konečně zase všichni pohromadě a jedeme dál podle plánu. Za chvíli jsme už zase mimo město. Jízda se zrychluje. Musíme jet jednou objížďkou. Cesta je tam hrozně hrbolatá. Skáčeme na motorkách jako když se hodí hopík v chodbě. V jedné chvíli mi díky tomu vyletí zámek z brašny. Jako zázrakem mine všechny za mnou. Tři roky v té kapse ten zámek vozím a nic. Zrovna dnes se tohle stane, ale aspoň jen varování bez následků. Říkám, že je nehoda, kluci mi ale nevěří a myslí že jsem cílil na jedno z nich. Jen neví, kdo to je. Boss a Jiřík je mimo, ti jeli přede mnou. Od té chvíle na noc schovávají ostré předměty a zamykají dveře. Naštěstí se nic nestalo a už tu kapsu používat nebudu. Zastavujeme a bereme benzín a pokračujeme na další úsek.
I když jsme dnes byli opravdu disciplinovaní, nezastavovali a snažili se jet co to dá, tak nám provoz moc nepřál a stejně už je docela pozdě. Zkracujeme si část cesty po dálnici. Konečně dojíždíme do cíle. Rychlé ubytování a vydáváme se do místní džungle. Najdeme proutek a hledáme pivo. Jdeme cestou necestou, polem i dolem, projdeme pralesem, kousek se skoro brodíme močálem, přejdeme dva pahorky a najednou je to tu. RESTAURACE – pivo točený, čepovaný, nalévaný, asi to úplně nerozhoduje. Už nám to nosí. Nemá to pěnu, ale je to studené a není to lahváč ani plechovka. Tak se do toho pustíme. Objednáme jídlo z anglického jídeláku. Přinesou ještě pivo, a přináší jídlo – pirožky s masem, řízky z krkovice, panenku. Je to naprosto výborné a nedá se tomu nic vytknout. Přišlo další kolo. Všichni jsou najedení. Servírka nás pomalu vyhání, chce jít domů. Pepa ji zkouší obměkčit, ale nepomůže ani Bohoušův šarm lázeňského šviháka. Dopijeme pivo a vyrážíme na hotel. Cestou potkáme ToiToi karatistu. Buď trénuje na plastic Rockyho nebo se do té Toiky potřeboval opravdu dostat. Dále si nejsme jistí, jestli je to kluk nebo holka co vyhlíží vstup do již zavřeného Lidlu. Buď tam něco zapomněl nebo se chtěl vloupat. Ale vidí nás a odchází. Dorazíme na hotel. Zkouším v pokoji rozsvítit a moje lampička nemá žárovku. Petrova má, ale bliká až úplně zhasne. Pustím větrák a ozve se děsivý zvuk. Větrák postupně cestuje po podložce. Záchod nám protéká. Toto není stížnost na našeho managera ubytování Dana. Postel máme, proud taky. Voda ze sprchy taky teče. Dopředu se to prostě vědět nedá, když nám chce ušetřit a úspora opravdu je. I když co ušetříme na ubytování prožereme. Petr upadá téměř okamžitě do spánku ještě oblečený, věci na motorku svlékl až kolem 4 hodiny ranní kdy na chvíli procitl. Ještě vymýšlíme na zítra, jestli je tu co vidět, ale většina upadá to procesu řezání dříví a už nereagují. Myslím, že dnes to stačilo a zážitků je dost, tak budeme pokračovat zase zítra.
