Článek
Autem jezdím dlouho a ráda, nevadí mi kolony, dokonce jsem nepropadla hysterii, když jsem jednou na sedm hodin uvízla na dálnici poté, kdy se tam při hustém sněžení položil na bok kamion s letními gumami. Mám vždy plnou nádrž, něco k jídlu i pití, spací pytel pro již zmíněné případy uvíznutí a vždy plně nabitý mobil, neboť ho mám neustále během jízdy v nabíječce.
Ale v poslední době takřka nejezdím, byť jsem připravená na všechny možné živelné pohromy. Když se mi totiž podaří získat výhodné parkovací místo v místě svého bydliště, nedokážu se ho vzdát. Kolikrát už se mi stalo, že jsem sedla do auta, dokonce i nastartovala, ale pak mi hlavou proběhly události z poslední doby, a tak jsem zase zhasla světla i motor a vydala se na stanici tramvaje. Ne, svého parkovacího místa se nevzdám!
Nechci zase zažít to, co se mi stalo nedávno, když jsem se večer vracela z Plzně. Ve své ulici jsem byla kolem půl jedenácté a když jsem ještě o půlnoci pomalu projížděla ulicemi v naší čtvrti, rozplakala jsem se tak, že jsem pro proud slzí nic neviděla, musela zastavit na přechodu pro chodce a tam auto nechala. Samozřejmě to neušlo bdělé policejní hlídce a dostala jsem pokutu.
Když se mi to stalo za několik dní opět, zaparkovala jsem v nedalekém obchodním centru, kde nám naše laskavá městská část dojednala finančně výhodné parkování, neboť zřejmě vydala více rezidenčních povolení, než je parkovacích míst a donutily ji k tomuto šlechetnému kroku výčitky svědomí. Ano, dá se tam zaparkovat, jenomže vyjet se musí v osm ráno, a tak slalom ulicemi plnými aut člověk absolvuje jen s několikahodinovým odkladem. Pravdou je, že v té době občas někdo vyjede, a když to udělá vám na dohled a stihnete tam dojet jako první, dostaví se nádherný pocit vítěze.
Ano, bydlím v centru Prahy, v místě, kde žije spousta lidí, jsou tam vysoké domy a jen málo garáží. My máme ve vnitrobloku také několik garáží, o jejich pronájem se losuje, ale já zatím štěstí ve hře neměla. A tak autem jezdím jenom v sobotu, protože mnozí z obyvatel odjíždějí na chaty nebo chalupy, a také o prázdninách. Ty dva letní měsíce miluji víc než v dobách své školní docházky. Léta už jsem nejela na žádnou dovolenou, nejezdím dokonce ani na chalupu, protože si chci užít tu překrásnou dobu, kdy mohu zaparkovat kdykoliv ve dne nebo v noci. To se těším na každý nový den, ještě před usnutím si naplánuji, kam po probuzení vyrazím a když mě zrovna nic nenapadne, tak si jen tak objedu blok a zase zaparkuji, místo si dokonce mohu vybrat. Někdy se mi totiž stane, že je v naší ulici třeba pět volných míst. A tak se už od září těším na červenec a do té doby budu autem jezdit jenom v sobotu. A to bude už zítra. Bože, jak já se těším!
