Článek
Nebylo ale náhodou, že se hlásil k cikánům, tato krev částečně kolovala v žilách jeho matky Marii Dmitrijevny Blagovidové, vystudované herečky a temperamentní ženy. A tak se celý život k tomuto svému původu hlásil a dokonce se v roce 1977 stal doživotním prezidentem Mezinárodní romské unie.
Na svět přišel jako Julij Borisovič Briněr do dobře situované vladivostocké rodiny, která se zabývala obchodem a těžbou stříbra na Dálném východě a na Sibiři. Ostatně široké možnosti podnikání byly důvodem, proč se v polovině 19. století Juliův dědeček přestěhoval do Ruska ze Švýcarska.
Dařilo se jim, Juliův otec Boris byl důlní inženýr, vystudoval univerzitu v Petrohradě, kde se seznámil se studentkou konzervatoře Marií, a pro obchod měl velké nadání. A tak rodina vlastnila ve Vladivostoku krásný čtyřpatrový dům, na němž dnes je hercova pamětní deska a před ním stojí jeho socha.
Po občanské válce a vzniku Sovětského svazu sice rodina o vlastnictví domu přišla, ale žít v něm mohla dál. Otec pokračoval ve svém oboru, hlavně cestoval, a to jejich rodinu nakonec rozdělilo. Na jedné ze svých cest se Boris zamiloval do krásné moskevské herečky Jekatěriny Kornakové, rozvedl se, nicméně své děti dál podporoval a snažil se s nimi být v kontaktu, byť žil se svou novou ženou v Číně u svého bratra Felixe. A jeho nová žena se později Juliovi postarala o první herecké angažmá v Americe, neboť tam v tomto oboru úspěšně působil její někdejší divadelní kolega.
Juliova matka po nějaké době odešla s dětmi, Juliem a jeho sestrou Věrou, také do Číny, odkud se pak vydali do Francie. Julius začal studovat na pařížské Sorbonně, kde dokonce získal doktorát, a celá studentská léta si přivydělával jako hráč na balalajku v barech a jako cirkusový akrobat. Možná by u toho i zůstal, protože v akrobacii vynikal, ale měl úraz a po něm musel plány změnit. Nějakou dobu se živil jako kulisák v ruském divadle v Paříži, stále víc ho však lákalo herectví a občas se objevil na scéně v epizodní roli.
Před 2. světovou válkou se krátce vrátil do Ruska, na nějaký čas se stal francouzským válečným rozhlasovým zpravodajem a pak zamířil do Ameriky, do New Yorku, na divadelní prkna a před filmové kamery. Ovšem hlavně se tam vypravil proto, aby zajistil léčení své matce, která onemocněla leukémií. A tak pracoval jako řidič, chodil do divadelních kursů a občas přišla nějaká role. Maminku sice nezachránil, ale těch rolí bylo najednou víc a víc, stal se hvězdou s novým jménem Yul Bryner.
Miloval kontakt s živým divákem a považoval se víc za divadelního než filmového herce. Odešel v pětašedesáti s bohatým rejstříkem odehraných postav. Nicméně pro svět už navěky zůstane králem Mongkutem z muzikálu Král a já, za nějž získal dvě ceny Tony a Oscara, Ramessesem II. z eposu Desatero přikázání a zejména neohroženým Chrisem z filmu Sedm statečných, který natočil John Sturges, stejně jako jeho pokračování Návrat Sedmi statečných.
Zdroj: http://www.bryners.ru/main.php?bryner=5
