Článek
Léta byl pro lidi znám jako autor slavné písně Teskně hučí Niagara, ale díky jeho přátelům a příznivcům už se o něm ví mnohem víc. Třeba, že byl kameraman, fotograf, poradce Ernesta Hemingwaye při natáčení filmu Stařec a moře, že se přátelil se slavným norským etnologem Thorem Heyerdahlem a plul přes oceán, aby potvrdil jeho teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie, že byl dirigentem věhlasných orchestrů, hudebním skladatelem, a než odešel do exilu, absolvoval pražskou konzervatoř, skládal písně, filmovou hudbu a je autorem šedesáti operet.
A také to byl velmi pohledný muž, který jakoby ani nestárl, a nějaký čas žil se Zitou Kabátovou, která na něho vzpomínala často a ráda:
„Byl to muzikant od boha, fascinovalo mě, jak lehce skládá, všechno dělal levou rukou, sedl ke klavíru a hned byla skladba na světě. Nápadů měl plnou hlavu a já z něho byla nadšená. Měli jsme vztah, jezdili jsme do jeho chaty ve Svatojánských proudech, lezlo se do ní po skále, bylo to dost krkolomné, zato tam bylo absolutní soukromí, kam nikdy nepřišla noha. Chata nebyla nijak honosná, ostatně i ten přístup tomu dost bránil.
Tam jsme si občas zajeli zahřešit, i když ne vždycky to vyšlo podle našich představ. Jednou mi chtěl zahrát na úvod svou novou skladbu a k velké hrůze zjistil, že mu myši překousaly kůžičky od harmonia, takže bylo němé. To ho tak rozhodilo, že z hřešení nebylo nic, ale pobavilo nás to. Jak jsme se na sebe podívali, začali jsme se oba smát a nakonec z toho byl nádherný den.“
Milovala jsem vyprávění Zity Kabátové, ať to bylo o její rodině, první republice, kolezích a kolegyních, ale zejména o jejích láskách, o všech těch pozoruhodných mužích, kteří prošli jejím dlouhým životem. Pobavilo ji, když jsem jí řekla, že všechny její lásky mají heslo v encyklopediích, včetně Eduarda Ingriše, kterého jsem považovala za nejkrásnějšího z nich. Řekla jsem jí, že toho by chtěla každá,
a určitě by se líbil i dnešním holkám, a ona s tím souhlasila.
Dojalo mě, když po smrti Eduarda Ingriše přijela do Prahy jeho manželka Nina, s níž se sice oženil v cizině, ale i ona se narodila v tehdejším Československu, takže doma mluvili česky. Přišla se do léčebny dlouhodobě nemocných v pražském Motole podívat na největší lásku svého muže, takřka stoletou Zitu Kabátovou. U toho setkání jsem byla a překvapilo mě, když paní Ingrišová Zitě vyprávěla, jak často na ni její muž vzpomínal. Dokonce znala písničku Paní má s šedýma očima, kterou Eduard Ingriš kdysi pro Zitu složil a ona ji v tom nemocničním pokoji zazpívala.
Já od ní dostala učebnici hry na kytaru, kterou její manžel napsal. Hrát na kytaru neumím, ale díky téhle knížce se to možná ještě naučím.
