Článek
Vždycky mi imponovalo, jak elegantně se v hollywoodských filmech lidé loučí se svým domovem nebo pracovním místem. V kanceláři popadnou krabici s pár osobními věcmi a jdou o dům dál. V případě domu či bytu je to podobné, oblečení, snad nějaké nádobí a jde se bydlet jinam.
Je to elegantní a rozumné, protože bytová zařízení jsou víceméně stejná, jen ten, kdo má extravagantní vkus by na to asi nepřistoupil, ale běžní občané si vybavují své byty hodně podobně. My jsme se v naší rodině sice stěhovali jen párkrát, ale udělali jsme to podobně, jako v těch hollywoodských filmech. Bez objednávání stěhovacího vozu, balení, vybalování a hlavně bez nervů a stresu.
Poprvé jsem se s tím setkala před mnoha lety a nebylo to na filmovém plátně. V redakci, kde jsem pracovala, jsme měli kolegu, který byl ztělesněním klidu a rozvahy. Byl synem slavného spisovatele, autora mého nejoblíbenějšího románu, a jelikož s ním měl stejné jméno, pozměnil si ho, asi nestál o protekci. A právě on mě naprosto nadchl vyprávěním o svém stěhování. Šlo o výměnu bytů na základě inzerátu. Kolega se sešel s majitelem bytu, do něhož se chtěl s rodinou nastěhovat, sedli si spolu k pivu do hospody, aby projednali detaily výměny. Šlo o takový malý kulový blesk.
A jak to tak pánové probírali, zjistili, že mají stejné ledničky, hodně podobné automatické pračky, stejně tak televize, sedací soupravy, pokojovou stěnu, palandu pro děti i letiště v ložnici.
„No a tak jsme si řekli, že si vezmeme jen to nejnutnější, jako jsou školní aktovky dětí, oblečení, rodinné fotky a žádné stěhovací vozy objednávat nebudeme.“
Jak si řekli, tak udělali, a co se jim nevešlo do osobního auta, v němž se přemístili, pro to si dojeli později. Díky tomu, že si pro věci jezdili poměrně dlouho, se z těch rodin stali přátelé, asi na ně vzájemně přešel jakýsi genius loci jejich domovů.
Když jsem se stěhovala já, na bývalého kolegu jsem si vzpomněla a udělala jsem to stejně, a po letech se podobně přestěhovala i moje dcera. A zcela jistě je takových lidí daleko víc. Život je sám o sobě dost složitý, někdy i náročný a těžký, tak když je možné si ho zjednodušit, proč to neudělat?
Když před lety zemřela moje máma, bylo třeba vyklidit její byt. Bylo mi líto, že by všechno, co si máma nastřádala, mělo skončit někde v kontejneru, a tak jsme si s rodinami mých sourozenců vzali něco na památku, samozřejmě doklady, rodinné fotografie, naše dětské dopisy z pionýrských táborů a o zbytek se postaraly máminy kamarádky z klubu důchodců, kam léta každý týden docházela. Donesla jsem jim klíč s tím, že jim ho týden ponechám a ať si každý vezme, co by se mu mohlo hodit. Věřte nebo ne, hodilo se všechno.
A proč vám to píši? Protože to považuji za praktickou radu, kterou si v žádném případě nechci odnést do hrobu.
