Článek
Na svět přišel v Praze-Michli v rodině krejčího. Na konzervatoři studoval u Otakara Ševčíka, který ho přijal o něco dřív, než měl Jan Kubelík potřebný věk. Ale Otakar Ševčík si na něm něm chtěl vyzkoušet svou novou pedagogickou metodu a během šesti let z něho udělal opravdového umělce. Při absolventském koncertě v roce 1898 vyvolala jeho interpretace Paganiniho houslového koncertu G dur naprostý šok kritiků a bezbřehé nadšení diváků. Po koncertu ve Vídni o něm jakýsi hudební kritik napsali, že ve středověku by ho „upálili jako čaroděje“.
Jan Kubelík vystupoval snad ve všech evropských městech, v Anglii ho přijala královna Viktorie, v Rumunsku dostal nejvyšší řád od královny Carmen Sylvy, v Římě byl hostem královské rodiny a papež Lev XIII. mu propůjčil vyznamenání Gregora Velikého. Londýnská filharmonická společnost ho jmenovala čestným členem, rodné město Paganiniho Janov mu udělilo zlatou medaili. Podobných vyznamenání přijal mnoho a on si nejvíc považoval, že může hrát na světově proslulé Stradivariho housle „Emperor“ z roku 1715, jejichž cena byla závratná.
V roce 1901 absolvoval 78 beznadějně vyprodaných koncertů v USA, za doprovodu dalšího slavného Čecha, operetního skladatele Rudolfa Frimla. Lidé z něho šíleli, tvrdili, že jeho hra má kouzelnou moc a například v San Franciscu koncertoval o Vánocích na náměstí a přišlo si ho poslechnout 100 tisíc lidí. Ameriku navštívil desetkrát, úspěšný byl v Argentině, Uruguay, Chile, Brazílii, Austrálii, na Novém Zélandu, v Turecku, Palestině, Indii, Číně, Japonsku, na Filipínách, Ceyloně, ve všech státech severní Afriky a také v sovětském Rusku.
Ze svých honorářů si koupil zámek Býchory u Kolína, kde žil se svou maďarskou manželkou komtesou Marianou Csáky-Széllovou. Měli spolu osm dětí, po šesti dcerách se jim narodil syn, který dostal jméno Rafael a stal se světově proslulým dirigentem, houslistou a skladatelem.
Své další sídlo si zřídil v Orlové na Slovensku, posléze koupil vilu v Opatiji v Chorvatsku. Zakoupení rezidence Rothenturnu blízko maďarských lázní Sopron v roce 1930 ho však přivedlo do velkých finančních problémů.
Šestkrát koncertoval v pražské Lucerně, dvakrát v roce 1919, dvakrát v roce 1923, dvakrát v roce 1925. Památný byl zejména koncert, který se konal 26. března 1925. Ten byl uspořádaný ve prospěch Zlatého pokladu republiky, jeho výtěžek byl 30 tisíc korun, což byla tehdy velká suma. Nicméně koncertu se odmítl zúčastnit prezident republiky T. G. Masaryk, neboť Kubelíkovi vyčítal jeho zahraniční nemovitosti. Tehdy se dokonce tvrdilo, že má v Maďarsku nejen sídlo, ale také vinopalnu, na které obrovsky vydělává.
Jeho pražské koncerty organizoval Bedřich Spurný, který se staral o programy v Lucerně. Obdivoval jeho umění, a proto mu chtěl věnovat housle, které si kdysi přivezl z Itálie, když byl s dirigentem Molinarim na návštěvě u vnuka Niccoly Paganiniho. Jan Kubelík totiž o ty housle nesmírně stál. Jenomže jednou, když odešel Bedřich Spurný s manželkou na koncert, hráli si jejich synové na automobilové závodníky a malý František si udělal automobil právě z těch vzácných houslí. Jezdil na nich tak intenzívně, že se úplně rozsypaly. Dostal sice po návratu rodičů pořádný výprask, ale houslím už to život k velkému zármutku Jana Kubelíka nevrátilo.
Jednou zase vyrazila rodina Spurných a Kubelíkova na výlet do Kunratic. Jelo se kočáry taženými koňmi a děti se vzájemně pošťuchovaly. Malý Rafael Kubelík ukradl malému Františkovi Spurnému patentní tužku, což byla velká vzácnost, a ten mu za to vlepil takový pohlavek, že měl Rafael co dělat, aby z kočáru nevypadl. Když se setkali po letech, Rafael jako šéfdirigent České filharmonie a František jako organizátor jejich koncertu, rádi na tento výlet zavzpomínali.
Jan Kubelík celý život propagoval českou hudbu a pomáhal českým umělcům, a to nejen dobrou radou, ale zejména finančně, byl mecenášem hlavně České filharmonie. Za okupace s ní připravil deset velkých vlasteneckých koncertů. Naposledy vystoupil 11. května 1940 v Neveklově, odkud jeho rod pocházel. Zemřel po operaci jater, pochován je na Slavíně na Vyšehradském hřbitově.
Zdroj: Marie Formáčková, Kdyby Lucerna promluvila, BVD 2009
