Článek
Šla jsem na tramvaj a na zastávce ležel na lavičce muž. Bezdomovec. To každý pozná na první pohled. Když tramvaj přijela, celkem svižně se postavil a nastoupil stejnými dveřmi jako já.
„Jé, paní učitelko, rád vás vidím. Jak se máte?“
Jelikož jsem učila léta v jedné české věznici, hned mi bylo jasné, odkud se my dva známe, ale nedokázala jsem ho identifikovat. Oblečení měl celkem ucházející, bezdomovci, alespoň ti pražští, vědí, kde získají čisté, ale hlavně teplé šatstvo, také mají své zdroje obživy a majetek obvykle nosí ve velkých kostkovaných taškách nebo v batohu na zádech, tu a tam některý z nich táhne kufr na kolečkách.
Ten můj měl tašky. Široce se usmíval a spokojeně se vedle mne usadil na volné dvousedadlo.
„Vím, že se známe ze školy, ale fakt si nevybavuji vaše jméno. Pomozte mi.“
„Jméno nepotřebuji. Jsem svobodný člověk,“ odpověděl mi a než jsem stačila cokoliv namítnout, vyprávěl mi, že s kamarádem našel senzační místo k životu, chodí tam ale až večer po setmění, aby je nikdo z ostatních bezdomovců neviděl a nechtěl se k nim přistěhovat. Prý pro dva je to tak akorát a navíc by nesnesli, aby jim tam někdo dělal nepořádek. Také jsem se dozvěděla, kam si chodí pro jídlo a kde jsou v Praze hezká místa. „Když budete chtít, provedu vás,“ nabídl mi.
Jeli jsme spolu poměrně dlouho, a tak jsem se dozvěděla, že na ulici šel po zralé úvaze, protože doma to prostě nebylo k vydržení, a když ho partnerka po několikáté vyhodila, neškemral za dveřmi, jako obvykle, ale rozevřel křídla a vznesl se k nebi.
Ano, přesně tak mi to řekl a já to přičetla svému pedagogickému působení, protože jsem učila mimo jiné český jazyk a literaturu a často jsem svým žákům četla básně, nosila jim knížky s krásnými příběhy a byla nadšená, když sami psali a veršovali. Ostatně jeden z nich napsal báseň i o mně: „Marie je klasa, zná ji celá basa.“
Než jsem vystoupila, požádal mě o telefonní číslo. Tak jsem vyndala z kabelky tužku a on si ho napsal na jednu z těch svých tašek.
Ušla jsem pár metrů, když mi zvonil telefon. Ohlásila jsem se a hlas na druhém konci mi překvapeně řekl:
„Jé, vy jste mu fakt dala svoje číslo. Seděli jsme s kolegou před vámi v tramvaji a vsadili se, že svoje skutečné číslo jste mu určitě nedala.“
„A kdo vyhrál?“
„Asi ten váš známý, co nepotřebuje jméno a je svobodný člověk.“
