Článek
Párkrát se mi stalo, že mladý muž modrou knížku měl, a to jsem s ním pak okamžitě začínající známost ukončila, protože jsem věděla, že domů bych ho přivést nemohla. Nebo bych ho možná i přivést mohla, ale žádnému bych nepřála zažít opovržení, kterému by se mu u nás dostalo.
Můj táta byl totiž voják. Ne, nebyl jako major Šebek z Hřebejkových Pelíšků, byl fajn, měl obrovský smysl pro humor, skoro bych řekla, že mě a mé bratry rozmazloval, každopádně ruku na nás nikdy nevztáhl a hlas zvýšil jen zcela výjimečně. Když některý z nás dostal ve škole špatnou známku, ještě nás utěšoval, ať si z toho nic neděláme, že jedničkářům málokdy patří svět.
Jak byl všeobecně tolerantní, v jedné věci se s ním nedalo diskutovat. Kdo měl modrou knížku, aniž by byl nějak výrazně hendikepovaný, byl mimo jeho rozlišovací schopnosti. Neviděl ho, nebavil se s ním. Nesnášel řeči o tom, jak se dá modrá knížka obstarat, podle něho chlap bez absolvování vojenské služby nebyl plnohodnotným člověkem. Samozřejmě i moji bratři šli na vojnu a to do vzdálených posádek, ač táta mohl zařídit, aby sloužili někde poblíž domova. Ale protekce nepřipadala v úvahu.
Když byla povinná vojenská služba zrušena, táta už na světě nebyl a já si tehdy pomyslela, že by to velmi těžce nesl. Určitě by s tím nesouhlasil a zcela jistě by tvrdil, že toho jednou budeme trpce litovat. Myslím, že ten čas dnes nastal. Svět není čím dál bezpečnější, lidé nejsou čím dál rozumnější, leckde už se válčí. A začíná se mluvit o obnovení branné povinnosti, jenomže v podstatě není co obnovovat. To, co budovaly generace v podstatě od dob bratra Žižky, je v rozvalinách. Kasárna se proměnila v byty, sklady, provozovny či rezidence pro hlodavce, vyprázdnily se sklady, všeho je poskrovnu, techniky vybavení, ale zejména mladých mužů schopných vydržet vojenský dril.
Ano, máme i dnes armádu, je plně profesionalizovaná, ale těch asi třiatřicet tisíc vojáků by dlouho s dechem nevydrželo. Jen pro srovnání, v roce 1989 měla armáda dvě stě tisíc mužů. I tehdy se ne všem chtělo obléknout uniformu, a proto se staly modré knížky takřka svatým grálem. Moc by mě zajímalo, jak by to vypadalo dnes, kdyby se povinná vojna zase obnovila. To by zase „modrá byla dobrá,“ jak zpíval Ondřej Hejma, a jen málokdo by se ztotožnil s hrdinou písně Karla Plíhala: „Celej svět je náhle beznadějně šedý, bloudím ulicemi zoufalý a bledý, všude vidím mládež odvedenou, veselou a bodrou a jenom mně dali knížku modrou.“ Ale Karel Plíhal to myslel ironicky.
