Článek
„Je mi neskonale líto těch osamělých stařenek, které se procházejí po parku a nemají si s kým promluvit. A tak je oslovuji, povídám si s nimi a dělám je šťastnými,“ pronesla ve videu na internetu milá, sympatická dívka, která k témuž vyzvala i své vrstevníky. Kdyby to byl výlev ojedinělý, nezarazilo by mě to a řekla bych si, že zřejmě žije někde vedle seniorského zařízení, kde je koncentrace osamělých stařenek obvyklá, jenomže podobných příspěvků jsem ten den našla na sociálních sítích několik.
Aha, řekla jsem si, pomluvy a útoky už nejsou atraktivní, zkusíme to jinak. Je to chytré, protože junioři už dávno zjistili, že uživateli sociálních sítí nejsou jenom oni, jak si jeden čas mysleli, ale že jsme to také my, senioři. Jsme pro ně jako čtenáři víc než přijatelní, neboť čím více lajků, tím vyšší sebevědomí plus další radosti, nezřídka i finanční.
A jak to tedy s těmi parky se potulujícími osamělými stařenkami je? Ano, se stařenkami, protože nikdo z autorů těchto článků a projevů nemluví o stařečcích. Faktem je, že stařečků je míň, a tak se dá předpokládat, že každého volného stařečka si nějaká stařenka odchytí, už jen proto, aby nemusela osaměle bloumat parkem.
Jsem také seniorka a podobná rétorika se mě dotýká. Dnešní stařenky jsou úplně jiné, než byla Magdalena Novotná, o které Božena Němcová napsala Babičku, jsou jiné, než je ta nakreslená na pytlících mouky Babiččina volba. Nejsme žádné chudinky doprošující se lidského slova. Jsme generace, která to možná měla v lecčems těžké, ale zato jsme otužilí a hodně toho umíme. Nespoléháme se na druhé a už vůbec nikde zmateně nebloumáme, protože na to prostě nemáme čas.
Ne, netvrdím, že někdo opravdu osamělý není, to jistě ano, ale nelze paušalizovat. I mezi mladými je hodně osamělých a možná jich je mnohem víc, než mezi námi seniory. Aby to jednou nedopadlo tak, že naopak my senioři budeme navštěvovat školy a říkat mladým, jak se seznámit, jak komunikovat, jak třeba telefonovat. Někde jsem četla, že s tím mají junioři problém, jsou zvyklí esemeskovat, ale mluvit nikoliv.
Dnes se kopou příkopy jak mezi lidmi s různými názory, tak i generační. Přitom k tomu není žádný důvod. Stejně jako mají v demokratické společnosti lidé právo na různé názory, tak prostě vedle sebe, respektive spolu, žijí lidé různého věku. I my, dnešní senioři, jsme kdysi byli juniory, a dnešní junioři budou jednou seniory. S tím nic nikdo neudělá, prostě proti věku není léku, jak se odjakživa říká. A uteče to překvapivě rychle, i já byla před časem šokovaná, když jsem zjistila, že si lístek do tramvaje už kupovat nemusím.
A tak by mi bylo moc milé, a myslím, že i mnoha mým vrstevníkům též, abyste se námi, vy junioři, přestali zabývat. My si poradíme a na rozdíl od vás se stále stýkáme. Jsme totiž z generace, kdy jsme hodně oslavovali, hodně jsme se scházeli, a tak v tom prostě pokračujeme. A fakt nepotřebujeme žádné dětinské povzbuzování, jakého se mi dostalo včera při nákupu. Nejdřív jsem si označila aplikaci v telefonu, poté peněženkou v telefonu zaplatila. Asi dvacetiletá pokladní se na mě vlídně usmála:
„No vidíte, jaká jste šikovná, a ani to nebolí, že?“
Upřímně řečeno, nenapadlo mě, co jí odpovědět, protože ona moc šikovná nebyla. Protrhla mi sáček se švestkami a já je pak musela kolem kasy sbírat. Naštěstí se ještě dokážu sehnout.
