Článek
Dalo by se říct, před nikým se neponižujme a nad nikoho se nevyvyšujme. A to napříč všem generacím.
Což se na ten souboj generací vykašlat? My jsme takoví a vy jste jiní. My jsme běhali v teplácích po lukách, plavali v rybníku, chodili do kina, randili, jak to jen šlo, pak se navštěvovali a popíjeli a vůbec se radovali ze života. A vy dnes? Vy mladí? Nic. Jen sedíte u počítačů a žijete on-line. Tisíce kamarádů, které ani neznáte….
A pak, když se mladý nestará, je to špatně a když se stará, je to taky špatně. Prosby, aby se mladí už nestarali…. Tak nevím. Nedávno jsem šla z obchodu s nákupem. Přede mnou paní přes sedmdesát let. Náhle se zastavila, opřela se o auto a nejistě postávala. Fakt jsem váhala, jestli ji mám oslovit, zda nepotřebuje pomoct. Vypadala, že se brzy zhroutí. Inu, já se zeptala. Paní se usmála, že jí prý jen bolí nohy a musí cestou odpočívat. Nicméně po tomto článku už asi jen tak seniorku neoslovím. Nejspíš se opírá o meďoura a potřebuje si udělat selfíčko, které pošle kámoškám. Prostě nějaké vtírání mladých, tedy pardon, v mém případě pouze mladších, je nevítané. Nechat seniory být. Nestarat se.
Chovejme k sobě úctu jeden k druhému, napříč generacemi, nikdo z nás neví, co bude zítra. Můžeme být zcela jinde, než jsme dnes….
VZPOMÍNKA
A také pamatuju radost mého syna. Bylo mu asi patnáct a přiběhl celý radostný: „Mami, potkal jsem starou paní a ona sotva nesla nákup. Pomohl jsem jí.“ Oči mu svítily. Byl tak rád, že té úplně cizí paní pomohl a byl šťastný, jak byla ta paní příjemně zaskočená a potěšená tou nabídkou a jak mu upřímně poděkovala. Bylo to pro mne krásné a na syna jsem byla pyšná.
