Článek
Seznámily jsme se v prosinci 1989, když přijela jako host na vánoční koncert Evy Pilarové v pražské Lucerně. Bylo pár dní po listopadu a ona byla jedna z prvních, kdo využil čerstvě zvednuté železné opony. Šla jsem s ní tehdy udělat rozhovor a nějak se přihodilo, že jsme se spřátelily. Ozvala se pokaždé, když do své rodné země z Mnichova, kde od roku 1968 žila, zavítala. A když se přestěhovala do Prahy definitivně, byly jsme v kontaktu pořád.
Líbily se mi její komentáře k jakékoliv situaci, ráda jsem poslouchala její historky z let minulých, a prostě jsme si rozuměly. Mnohokrát jsem ji vyzpovídala pro různá média a hodně jsem stála o to, napsat s ní knížku. Měla by o čem vyprávět a na co vzpomínat, ale ona o to nestála. Dokonce neměla memoárovou literaturu ráda a tvrdila, že se tím vždycky někomu ublíží. Buď tím, že se uveřejní nevhodná vzpomínka, nebo také tím, že se na někoho zapomene. „A já si to nebudu u nikoho ještě zhoršovat,“ říkávala a já to respektovala.
Svou pěveckou kariéru nijak neprožívala. Dokonce ji překvapilo, že ji u nás všichni znají, měla pocit, že po těch letech odloučení její písničky upadly v zapomnění. A dost ji vyvádělo z míry, když dostávala pozvánky na různá vystoupení. Ona vlastně už zpívat nechtěla. V Německu se živila chvíli jako letuška, poté měla svůj pořad v rádiu Svobodná Evropa, a tak se považovala za novinářku, v čemž pokračovala i po svém návratu. Měla během let několik televizních i rozhlasových pořadů, tím posledním byl Sklípek v Country rádiu.
Měla ráda řízky, smažená kuřecí křídla a bílé mnichovské klobásy. Když dostávala otázky na své kulinářské umění, tvrdila, že umí jenom buřtguláš a hned dodala, že na něm vyrostl její syn Max a vyrostl dobře. Což byla pravda, Max je moc hezký mladý muž, což ostatně je vidět na fotografii, kterou jsem pořídila v Mnichově. Tehdy jsme vyrazili na výlet k jezeru Starnbergensee a nikdy nezapomenu na konverzaci, kterou tam se svým synem vedla.
Ptal se jí, jestli by se nechtěla zase vrátit do Mnichova, a ona mu na to řekla, že nikoliv, protože se vlastně vrátila kvůli fernetu a ten by jí tam chyběl. Byla to samozřejmě nadsázka, nicméně fernet měla v oblibě, vlastně nic jiného nepila a znala všechny jeho slangové výrazy. Třeba černý švihák, lak na rakve, fermež, nafta nebo dech mrtvé milenky. Ostatně to byl každoroční dárek, který jsem jí k narozeninám - 2. července - kupovala. A tak jsem ho koupila i dnes a Yvonně ho odnesu. Ona už ho nevypije, ale třeba jí připije někdo z těch, kdo k jejímu hrobu přijdou.
